Jaké to bylo zjistit, že musíte zavřít? Výstavu jste financoval sám, pracoval jen s pár lidmi.
Když přišel finální verdikt, tak jsem na chvíli poodešel, protože jsem si upřímně musel utřít oči... Po stovce zahraničních výstav jsem se těšil z toho, že jsem udělal tu největší právě doma, na takovém krásném místě a zrovna ona se musí zavřít. Ve finále se ale nic hrozného nestalo, nešlo o život ani zdraví. Objevil se díky tomu prostor pro restart a novou tvorbu, na kterou nebyl čas.
Věděl jste hned, že chcete ve výstavě pokračovat, až to půjde?Samozřejmě jsem ji chtěl dokončit, ale fázi „už dál nechci“ jsem si prožil taky teď před pár týdny, kdy se zase začaly zvedat počty nakažených. Už ale věřím, že zavírat se nebude, maximálně přijdou omezení.
Na kolik vás celá výstava přišla?
Kromě toho, že jsme dostali záštitu od magistrátu a ministerstva kultury, to byl bezmála jeden a půl milionu korun. Největší náklady byly nájem a výrobu fotografií, pak samozřejmě vernisáž…
Na tu přišlo přes šest stovek hostů, to je dost. Letos už nebude?
Pro mě byl velký zážitek mít okolo sebe tolik blízkých, to se v zahraničí nikdy nestalo. Letos jsem si ale nebyl jistý, jestli by bylo moudré pozvat šest set lidí na jedno místo. A tak se výstava symbolicky otevře rovnou veřejnosti 1. 11. v 11 hodin.
Vy budete znovu k dispozici návštěvníkům po celou dobu?
Ano. Myslím, že je příjemné moct se kdykoliv na výstavě setkat přímo s autorem. Většinou je to možné jen na pár prohlídkách.
Co lidi loni nejvíc zajímalo?
Hodně děkovali. Za to, že tam jsem a že je výstava zdarma. To jsem byl rád, protože cílem bylo ukázat, že do galerie může přijít kdokoliv. Umění patří lidem a já jím žiju, tak ho chci dál zprostředkovávat.
Navíc ostatním takto zprostředkováváte i vstup do Mánesa.
To je taky pravda. Beru to jako své malé přispění k tomu, aby se do toho prostoru zase trochu vracelo, co skutečně má.
Za rok vytvořím jen dvě až čtyři fotky, říká držitel „fotografického Oscara“ |
Neostýchali se za vámi někteří návštěvníci přijít?
Ostýchali se většinou ti, kteří taky fotí. Vůbec mi nechtěli své fotky ukázat. Přitom přece o nic nejde, nikoho bych nehodnotil, je to společný zájem.
Takže jste ve finále poznal hodně lidí.
Ano, myslel jsem si, jak tam budu sedět každý den na zadku, ale ve finále jsem pořád s někým mluvil, fotil se, poletoval… Odcházel jsem vždycky celý rozklepaný energií a plný příběhů.
Vybaví se vám nějaký takto okamžitě?
Třeba, jak přišly dvě osmdesátileté dámy, hledaly kasu a s údivem zjistily, že tam není. To prý nikdy nezažily a to tam chodily už jako mladé dámy. Nebo maminka, která přišla se synem v kočárků a na výstavě mu koupila jeho první umění. To jsou zážitky k nezaplacení.
Takže si nekladete žádné cíle, co se týče počtu návštěvníků? Hlavně zážitky?
To, co jsem popsal, se číslům nevyrovná. Ale jeden cíl přesto mám. Zůstat otevření po celý listopad.
Co sběratelský zájem během covidu? Byl i u vás zvýšený, jak o tom mluví ostatní umělci?
Mohu to potvrdit. Mé prodeje se dokonce znásobily. Kupovali hlavně Češi. Asi v tom velkou roli sehrála i výstava, když se o ní hodně mluvilo a psalo.
Kam vás zavedla pandemická doba z hlediska tvorby?
Přivedla mě k projektu Boyhood, v překladu chlapectví. Tomu tématu jsem se chtěl věnovat už dlouho. Ptal jsem se sám sebe, čím pro mě ta doba byla. Je totiž plná kontrastů. Na jednu stranu máte pocit, že vám patří celý svět, na druhou zažíváte spoustu zklamání.
She Remembers, Boyhood | foto: © Martin Stranka
I produkce prý byla odlišná.
Ano, byl tam větší štáb, protože realizaci některých scén bych už technicky sám nezvládl. Dřív jsem tam klidně šel jen já a model... A tak jsem kontaktoval Čechy, kteří běžně pracují pro Netflix a další hollywoodské produkce. Máme tu takových talentů spoustu, tak jsem jich prostě využil.
To budou asi drazí pomocníci.
Extrémně drazí, ale vždy se mi s nimi povedlo domluvit. Nějaké symbolické plnění tam samozřejmě bylo.
Fotky ze série Boyhood budou i v Mánesu. Když se na ně dívám, myslím, že nejsou jen o chlapectví, ale dospívání obecně.
Určitě, ta nepřímočarost mě baví. Chci jako autor nechat divákovi prostor. Určitě to tedy není jen o chlapectví. I ženy si v tom najdou své. Víte na co jsem ale přišel, když jsem vymýšlel název?
Na co?
Že sice existuje ekvivalent anglického boyhood, tedy chlapectví, pro girlhood už ale výraz nemáme. Mohlo by to být dívčenství?
Užívané slovo to určitě není... Budete v sérii pokračovat?
Ano. Dokud budu mít pocit, že mám co objevovat. A jelikož ve mně každá fotka budí další otázky, jen tak nepřestanu.
