Michala Žaludová o modelech i fotkách
Co děláte pro Martina?
Jako asistentka a manažerka se starám o všechno kromě focení samotného. Administrativa, produkční věci, komunikace s galeriemi… Martin to dřív dělal sám, ale už to nestíhal. Nezdá se to, ale za každou fotkou je dlouhý, složitý proces se spoustou lidí.
Jak hledáte modely?
Dřív Martin využíval jen přátele, dneska už pořádáme castingy. Nestačí jen polaroidy z modelingových agentur, s těmi lidmi se Martin musí i potkat. (Martin: Musím se s nimi lidsky protnout. Když se třeba někdo hned zeptá, kolik za focení dostane, vím, že s ním spolupracovat nemůžu. Samozřejmě zaplatíme, ale takový přístup mi nevyhovuje.)
Co vy a focení?
Vyfotím tak maximálně svoje děti mobilem. Ale myslím, že kdybych měla stát za foťákem, asi bych se vydala stejnou cestou jako Martin. Spoustu věcí vidíme stejně.
Michala Žaludová Zhruba dva a půl roku pracuje jako Martinova asistentka. „Když se blížil konec druhé mateřské a já řešila co dál, Martin mi to nabídl. Krásně se to sešlo,“ říká. Několik let pracovala v Londýně jako asistentka v obchodním oddělení. Kdysi se věnovala malování, při gymnáziu docházela k akademickému malíři. Je vdaná, má čtyřletého a šestiletého syna. |
Kdy jste Martinovi ublížila?
Když mu bylo asi osm, o něco jsme se handrkovali. Stál na ručníku a já jím trhla. Upadl a zlomil si ruku. Na rozdíl od jiných sourozenců jsme se ale nikdy neprali.
Co bylo zlomem ve vašem vztahu?
Jako mladšího bráchu jsem ho trochu odháněla. Když mi bylo asi dvanáct, byli jsme na škole v přírodě. Já šla s kamarádkou, zpívaly jsme si a míjely zástup žáků. Martin šel poslední a sám. Strašně mě to zabolelo. Řekla jsem si, že se nikdy nesmí cítit sám. Od té doby jsem se za něj rvala. Když si na něj někdo zkusil, hned jsem si to s ním vyřídila.
Na jaké jste fotce?
Když Martin začínal, chodila jsem s ním třeba do opuštěných objektů, aby si mohl zkoušet záběry. Pak jednou přišel ke mně domů a viděl pohozené červené lodičky. Prosím tě, řekl mi, vezmi si je a hoď mi ty nohy sem. No a za několik let z toho byl plakát pro Národní divadlo. (směje se)
Čeho se oba bojíte?
Létání. Bohužel je to nezbytná součást našich životů. Jednou jsem zažila tak šílené turbulence, že jsem byla přesvědčená, že spadneme.
(Martin: Kamarádi mě poslali na kurz, kde mě mají zbavit strachu. Byl super, ale účinkoval tak půl roku.)
Jaké jsou vaše představy o dětech?
V Martinovi mám obrovského parťáka do života. Proto jsem vždycky věděla, že chci dvě děti, aby měly možnost zažít něco podobného. Ale přece jen se to trochu vymklo, protože jsem chtěla dvě holčičky. Těšila jsem se na pletení copánků, kupování šatiček. Místo toho se brodím v autíčkách. Holčičku už každopádně zkoušet nebudeme.
Martin Stranka o rekordech i nabídkách
Proč název Dechem?
Těch významů je několik. Pro mě se focení stalo aktivitou tak nutnou jako dýchání. Bylo pro mě jakousi terapií poté, co se mi utopil blízký člověk v moři, což je taky otázka dechu. A teď můžeme přidat další význam, protože kultura se znovu nadechuje.
Martin Stranka Snímky celosvětově uznávaného fotografa jsou v listopadu k vidění v pražském Mánesu na výstavě nazvané Dechem. Jde o druhý pokus, loni ji musel kvůli covidu zavřít už po týdnu. Proslavil se výtvarnými fotografiemi, ve kterých, jak říká, potírá hranici mezi realitou a snem. Věnuje se i portrétům. Vystavuje po celém světě, získal desítky ocenění. Jeho snímky stojí i stovky tisíc. |
Kdo byl váš první zákazník?
Bylo mi asi pětadvacet a fotil jsem tak tři roky, když si ode mě jeden lékař koupil čtyři malé fotky za dvacet tisíc korun. Hrozně pršelo, sešli jsme se v podchodu. Připadal jsem si jako dealer. Řekl mi, že doufá, že budu fotit dál a že ty fotky jednou budou mít velkou hodnotu. Dneska jsme kamarádi a má toho ode mě spoustu.
Co bylo vaše nejlepší rozhodnutí?
Dát v práci výpověď a začít se naplno věnovat focení. Dělal jsem ve velké firmě v oddělení lidských zdrojů. Nabíral jsem lidi, školil je. Deset hodin denně jsem mluvil a bavilo mě to. Poslední den zkušební doby jsem ovšem oznámil, že končím. Měl jsem za sebou první větší zakázku pro newyorské nakladatelství. Vydělal jsem si díky tomu na tři měsíce života v Praze, tak jsem to riskl.
Co je váš rekord?
Když udeřila pandemie, začal jsem pracovat na sérii Boyhood, která je taky k vidění v Mánesu. Tuhle sérii patnácti fotek jsem nafotil za rok a něco. V podstatě co měsíc, to fotka. Na mě opravdu ojedinělé tempo. Jinak udělám třeba čtyři fotky za rok.
Jak to vypadá při focení?
Dneska už si můžu dovolit všechno podle svých představ, takže jednu fotku připravuju měsíce a na place je pak i třicet lidí. Pozvu si třeba špičkové světové osvětlovače. Když fotím, vypadá to jako při natáčení filmu. A já jsem v transu.
Kolik máte nabídek?
Přichází jich dost na to, že by mě s přehledem uživily. Pro mě je ale hlavní má tvorba. To neznamená, že každou nabídku odmítnu. Klient mi však musí dát volné ruce a akceptovat styl mé tvorby. Před dvěma lety jsem třeba pro jeden karlovarský hotel udělal sérii, která se mé práci hodně podobá.
Kde jste doma?
V Česku. Nechci říkat, že v Praze, kde bydlím, prostě v Česku. Procestoval jsem toho už hodně, ale doma jsem tady. Mám tu rodinu, baví mě Češi. Naše nátura, humor.
Jaký jste strejda?
To asi nejlíp vystihuje historka ze školky, kde se paní učitelka Kryštůfka ptala, jak často jezdí strejda na návštěvu. Podíval se na ni: No... nejezdí. Kluky miluju, ale třeba celý víkend s nimi nedám. (směje se)
