„Hezký závod, užil jsem si ho,“ svěřoval se nejmladší člen české reprezentace. „Byl jsem samozřejmě nervózní, ale zároveň jsem si docela i věřil.“
Přesto, jak jste v cílové rovince dokázal vydolovat ze sebe ty poslední zbytky sil? Nedlouho předtím se zdálo, že jste si už hrábl až na dno a Fin Hidensalo kolem vás při nájezdu na stadion profrčel. Ale vy jste ho na posledních metrech udolal.
Celé to kolo jsem vnímal, že mě Fin zezadu dojíždí. Chtěl jsem si ho udržet na takovém rozestupu, aby se mnou už nechtěl jít do závěrečného souboje. Jenže to se mi nepovedlo. Tak jsem se snažil pošetřit aspoň nějaké síly do závěru. Ale když mě před cílovou rovinkou předjížděl, pomyslel jsem si, že na něj nemám.
Však je to také jedenáctý muž z úterního vytrvalostního závodu.
On si ale ten finiš asi nenačasoval úplně dobře a na posledních dvacet metrů mu nezbylo dost sil. A také si možná myslel, že ho už nedojedu, že už je to jeho.
POVEDLO SE: Jonáš Mareček (vlevo) finišuje na 5. místě a poráží Fina Hidensala.
Nebylo. S čím jste vlastně do posledního úseku vstupoval? Páté místo bylo při předávce ještě relativně daleko.
Hlavně jsem chtěl jet stabilní tempo, abych se pořád s někým držel v kontaktu. A čekal jsem, jak se závod vyvine.
Obě vaše střelecké položky byly špičkové, nejprve čistá ležka za 26 sekund, potom stojka i s jedním dobíjením za 28. Což odpovídá základním pěti ranám za zhruba 19 sekund. Tedy jako Ondřej Moravec v dobách své největší střelecké slávy.
Já normálně střílím docela rychle, takže mi to nepřišlo jako extrémní rychlost. Akorát se mi ne vždy povede trefit. Proto jsem moc spokojený, že jsem udělal jen tu jednu chybu na stojce. Jasně, pokud střílíte takhle rychle, existuje zároveň i docela velké riziko, že se vám ta položka nepovede a že v ní bude dost chyb. Je to trochu ve stylu buď, anebo.
Na větší stabilitě střelby nyní usilovně pracujete s Mattem Emmonsem, střeleckým trenérem týmu?
Ano. Matt je obrovským přínosem. Jsem moc rád, že ho tady máme. Celkově je však můj styl střelby prostě takový, že s tím dopředu počítám, že pokud budou položky takhle rychlé, občas tam nějaká špatná bude. Jiní kluci jsou zatím běžecky o dost rychlejší, nic jiného mi tedy nezbývá než zkusit co nejrychleji střílet. A jestliže mi ve dvou ze tří případů střelba vyjde, budu s takovou bilancí spokojený, a ten jeden pokažený závod mě trápit nebude.
Dramatický finiš a Češi slaví páté místo. Štafeta patří suverénním Norům |
Hlavně v letošní sezoně, kdy věkem zůstáváte juniorem, jste stále tak trochu hájeným závodníkem ve Světovém poháru, ne? Objet celý seriál by pro vás bylo obrovskou školou. Plánujete vůbec, že v únoru odcestujete na mistrovství světa juniorů, nebo se chcete soustředit jen na závody dospělých?
To jsme zatím vůbec neřešili. Budeme se rozhodovat až podle toho, jak se sezona vyvine. Určitě upřednostňuju strategii objet radši závodů míň a kvalitně, než abych se zbytečně tlačil někam na hranu. Člověk je pak i z cestování unavenej.
Dnes na vás přímo v cíli čekali další členové mužského týmu. Po minulé sezoně, kdy se mužské štafetě příliš nedařilo, byla radost z pátého místa zřetelně viditelná. Je pro tým velkou vzpruhou?
Nevím, jak to kluci vnímají. Ale mně se moc líbilo, když jsem viděl, jakou mají radost. To bylo vážně hezké.
Jste v českém štafetovém kvartetu tři mladí biatlonisté a k nim 31letý Michal Krčmář. Jak mezi vámi funguje týmová chemie?
Myslím, že nám to ladí. Michal je duší pořád taky hodně mladej kluk. Kdybych nevěděl, kolik je mu let, neřekl bych to do něj.
ČESKÁ RADOST V CÍLI. Jonáš Mareček přijímá od kolegů gratulaci za skvělý finiš.
Kde se nachází potenciál této štafety? Třeba směrem k mistrovství světa 2024 v Novém Městě.
Těžká otázka. Silná trojka vepředu je jasná: Norové, Francouzi, Němci. Pak jsou tu silní Švédové, kterým se dneska závod nepovedl. Dostat se mezi tyhle týmy je hrozně náročné.
Jak jste na tom momentálně se silami? Jel jste vytrvalostní závod, teď štafetu, čeká vás náročný víkendový program.
Prozatím se cítím poměrně dobře. Spíš na trati vnímám, že jsem ještě trochu nerozježděný, jakoby takový rozleželý. Pokud bych se ze sobotního sprintu dostal do stíhačky, bude to už brutální.
Například Tereza Voborníková se svěřovala, že jí většinou trvalo, než se zkraje sezony dostala do běžecké formy a rytmu. Jste na tom podobně?
Jsem. Taky radši závodím až po vánočních svátcích. Většinou na to na začátku zimy tolik nemám. Ovšem každá sezona je jiná.
Připadáte si zvláštně, když najednou na tréninku nebo na startu potkáváte Johannese Böa, Quentina Fillona Mailleta a další hvězdy, které jste dříve sledoval jen v televizi?
Na jednu stranu si říkám, že to prostě tak nějak přišlo. Na druhou stranu si vážím, že to s takovými lidmi mohu tady prožívat. Zatím s nimi sice chodím na závody, ale vyloženě proti nim nezávodím. Takže si to zase tak moc neberu.
