Děti musí projít i nepohodlím, ne jen hýčkáním, vybízí Kolář ve své knize

Za léta své praxe spolupracoval se špičkovými českými sportovci. Jaromír Jágr, Kateřina Neumannová, Ester Ledecká… a seznam by mohl pokračovat. Všichni mohou vyprávět, kolik fyzické a duševní námahy sportovec prožívá a jak je důležité umět takové stavy zpracovat. A právě o nutnosti existence přirozeného stresu je nová kniha profesora Pavla Koláře.

„Abychom zvládali zátěž, musíme se potkávat se stresory a adaptovat se na ně. To se už ale díky dnešnímu komfortu neděje. Pak přijde v historickém měřítku malý otřes v podobě covidu a my zjišťujeme, že máme vůči stresu nízkou odolnost,“ říká Kolář.

Podstatné strasti

Právě pandemie pro něj představovala impuls k napsání knihy Posilování stresem, která byla tento týden pokřtěna. 

Kolář se v ní zaměřuje na potřebu přirozeného stresu a tím i umění vypořádat se s ním. Stres ale podle autora v dnešní době znamená něco úplně jiného než pro předchozí generace, a proto je dnešní společnost psychicky i fyzicky křehčí.

„Kniha je diskusí o naší odolnosti, není detailním návodem, jak se má člověk chovat,“ tvrdí. 

Jak se se stresem vyrovnáme, určuje naše genetická výbava společně s výchovou, potažmo zkušeností. „Každý člověk reaguje jinak,“ vysvětluje profesor Kolář. „Důležitá je výchova, aby děti prošly také nepohodlím, ne jen hýčkáním.“

Tím se vytváří poměr mezi natrénovanými a vrozenými reakcemi na stresory. Protože jsme ale přirozené stresory, jakými jsou smrt či nedostatek v běžném životě, téměř potlačili, o to obtížněji na ně reagujeme. 

„Myslíme si, že se nám nemůže nic stát,“ komentuje to Kolář.

Dochází k závěru, že důležitou součástí lidského života jsou i strasti, jejichž překonáním se posouváme dál. Sám je bývalým sportovcem a sport ho naučil rozpoznat, kde leží hranice jeho sil.

Proto je podle Koláře sport ideálním simulátorem fyzického stresu, který jinak už v dnešní době člověk moc nezažívá. Důležitým momentem podle něj je, jak se člověk ke stresu postaví a co si z něj odnese.

„Vezměte si například Petru Kvitovou, co vše si prožila, a přesto se dokázala vrátit. Myslím si, že jí zranění víc pomohlo, než ublížilo. Ale mohlo jí to také víc ublížit. Je hrozně důležité převrátit tu situaci ve svůj prospěch a nenechat se tím deprivovat,“ říká.

Ondra: Přesvědčuji se, abych důvěřoval sám sobě

Kandidát olympijské medaile o vlastním stresu

Hostem křtu Kolářovy knihy byl i jeden z nejlepších sportovních lezců na světě Adam Ondra. „Vedu dialog s vlastní myslí,“ říká o zvládání psychického stresu ve sportu.

Adam Ondra

Měl jste v životě nějaký skutečně stresující okamžik, který jste musel zvládnout a který vás i v něčem posunul?
Z tohohle pohledu musím říct, že se necítím úplně odolný. Samozřejmě, profesionální sportovec musí během kariéry projít spoustou událostí, závody i zraněními, což je určitě hodně stresující, ale to schéma je v podstatě pokaždé podobné. Takže nedovedu říct, kdyby přišla nějaká událost zásadně jiného charakteru, jestli bych ji byl schopen zvládnout.

Během závodů se každopádně s velkým stresem, fyzickým i psychickým, potýkáte. Osvojil jste si nějakou metodu, jak se s tím vyrovnat?
Jsem asi dostatečný blázen na to, aby mi nevadilo procházet tím fyzickým stresem, hlavně v tréninku. Co se týče psychického stresu, spoléhám na své vlastní schopnosti. Vedu dialog se svou vlastní myslí, kterým se přesvědčuji k tomu, abych sám sobě důvěřoval. Mám přece dostatečně natrénováno a není důvod, aby ten závodní den vyšel nějak špatně.

Takže před blížící se olympiádou v Tokiu jste v podstatě v klidu?
To se určitě nedá říct. Velmi silně cítím rozdíl mezi normálním závodem Světového poháru, mistrovstvím světa a olympijskými hrami. Zvlášť pro náš sport to bude první olympiáda v historii a kdo ví, jestli budu ještě dostatečně trvanlivý jako sportovec na případné příští hry. Takže tady vnímám stres opravdu výrazně větší. Nedá se mu vyhnout, musím mu čelit.

Včetně vědomí, že se o vás hovoří jako o velkém favoritovi na zisk olympijské medaile, klidně i té zlaté. Jak zvládáte, že jsou ve vás vkládány tak velké naděje?
Musím se přiznat, že je lepší neslyšet, že jsem kandidátem na zlato. Ale zároveň tomu musím čelit, protože se v takové situaci ocitám. Neuteču tomu. Musím si to zpracovat v sobě.