Na Masarykově okruhu se k nedělnímu vrcholu blíží akce roku, motocyklová Grand Prix. Z komentátorské věže vysoko nad dráhou se při ní Strakův hutný hlas ponese už posedmé.
O čem ve starých boxech rád vyprávíte?
Třeba o tom, jak jsem v Brně jako dvanáctiletý byl na závodech poprvé. Pěšky jsem šel ze Žebětína od tety Růženy a strýce Honzy, zamířil jsem do Bosonoh a přes plot jsem pozoroval jezdce. Vzpomínám na Vladimíra Havránka, mluvčího na starém okruhu, který mi jako malé strace hodně pomohl. Takové bytosti už moc nejsou. Nebo na závodníky Zdeňka Vojtěcha a Břetislava Engeho, moje legendy největší. Záleží, kolik je času.
Zastavil jste se i tento týden?
Samozřejmě. A zase jsem tam to vzrušení pocítil. Je mi jedno, jestli zde komentuji MotoGP nebo historická vozidla, jde mi o krásu tohoto světa. To se od onoho roku 1980 nezměnilo. Je to neustálé těšení, velmi příjemná tenze.
Vzhlížel jste tehdy víc k německému šampionu Antonu Mangovi nebo k akrobatům na sajdkárech?
Jsem především autař, to zapírat nebudu. Pokud šlo o motorky, tak i když tehdy už nezávodil, stále byl mým idolem Giacomo Agostini. To byl nejen šampion, ale i chlap! Něco jako herec Marcello Mastroianni. Mám rád staré traťáky, staré kroniky, historii. Ženy z celého Brna padaly Agostinimu k nohám. Skvělý byl i Johnny Cecotto, jeden z těch, kdo byl úspěšný nejen na motorce, ale i za volantem. Což třeba Agostini nebyl.
Dokážete se sžít s moderní věží, ze které na novém Masarykově okruhu komentujete?
Zase tak moderní není. (usměje se) Je to originál z roku 1987. Jako malý jsem snil o tom, že budu komentovat a fotit, což se mi splnilo. Řeknu to tak: starou trať ničím nenahradíš, a vyprávím o ní všude ve světě, když tam jsem. Na nový okruh jsem byl naštvaný, podle mě jako většina lidí. Pasáže jako Veselka, Farinova zatáčka nebo Myslivna tam zkrátka chybí, není tam rychlá zatáčka. Až později mi sepnulo, že jde o nadčasové dílo, jež tehdy pan Suchý vymyslel. Výjimečný světový klenot.
Projel jste se po něm?
Mnohokrát! Nejsilnější je to vždy, když tě vezou profíci. Tomáš Vojtěch, jeden ze synů Zdeňka Vojtěcha a bohužel už nebožtík, mě zde vezl v peugeotu, jel úplný brus, to bylo fantastické. V roce 2009 jsem byl s kolegou Jirkou Křenkem, fotografem Ferrari, měl dorazit Felipe Massa, ale nahradil ho Marc Gené. Tehdy to byl čerstvý vítěz z Le Mans. Když jsem mu prozradil, že také komentuju Le Mans, celé kolo jsme jeli, jak se říká, dveřma napřed. Auto málem shořelo, když jsme se vrátili.
Užijete si závody jako komentátor z prosklené věže?
O tom, milý Giorgio, vůbec nepochybuj, to vychutnání závodu je nesmírné. Jsem v tomto jiný asi než většina kolegů, jsem na dění vnitřně napojený. Přijdu na stanoviště a jedu. Plný plyn. Bez brzd. Zapojuji do toho všechny smysly. Máš monitory, přímý pohled dolů na boxy, informace z vysílaček... a valíš. Být hlasem závodu a být s ním propojený je velmi silné.
Komentujete pro řadu televizních stanic včetně Eurosportu a všude jste na volné noze. Proč jste zakotvil právě na Masarykově okruhu?
Před sedmi lety si mě vyzkoušeli při Histo Cupu. Byl to sen, proto jsem tenkrát neřešil ani výši honoráře. Vyšel jsem poprvé do té boudy nahoře a málem jsem upadl na geniem loci toho místa. Zasvítila zelená, vyjely jaguáry, alfy a spol. a já byl vyřízený. Krásou. Od začátku komentuji vestoje, nemůžu u závodu sedět. To bylo strhujícím překvapením, že je to tak silné. Ještě během onoho prvního víkendu jsem dostal nabídku, abych v Brně komentoval všechno včetně MotoGP. S díky a radostí jsem přijal.
Mluvíte jinak do amplionů než do televize?
Je to jiná disciplína. Kontakt s lidmi i styl je jiný. Tady na okruhu jsem součást zvuku závodu, ať už je to zvuk aut, nebo motorek.
Na co se soustředíte?
Jde to ze mě samo, snad poutavý mix. Informace, emoce, všecko. Ne suchá encyklopedická fakta, ale cokoli navíc. Komentátor by měl mít vědění, přirozenost, energii, naléhavost... velmi důležitá je rychlost. Mít několik párů očí, radary tomu říkám. Motorsportem žiju od šesti let, dřív jsem si o každém jezdci psal kapitoly do kronik, pokaždé se strašně dlouho připravuji. Mám poznámky v počítači, na papírech, všude. Pak ale většinou stejně všechno sázím spatra.
Proč?
Přirozeně. Můj názor je, že komentátor by neměl kromě startovní listiny a podobných věcí z papíru nic číst. Nanosím si s sebou poznámky nebo i knihy, rozložím je kolem sebe, ale pak zhruba 80 procent věcí říkám zpaměti. Narvu do toho všechno, co v sobě mám.
V televizi by takhle v emocích fanouška asi komentovat nešlo.
Proč ne? Emoce jsou potřeba, a když třeba jede Kuba Kornfeil tak, jak jel loni o první místo, tak se nehlídám a prožívám to. Nikdy nezastavuji emoce. Pak za mnou chodí cizinci a říkají mi, že mi sice nerozumí, ale z mého projevu mají husí kůži ještě týden. Když se v komentáři spojí energie s naléhavostí, rozumí tomu Ital, Argentinec, našinec, všichni. Vždyť já jsem spíš poloviční Ital, cikán a Jihoameričan v jednom. Pravda je, že nekomentuji jako Čech. A ne každému to musí sedět.
Odkud berete energii, která je z vás tolik cítit?
Asi je to kombinace více věcí. Pořád plavu a saunuju. Celoročně. To jsou obrovské akumulátory. No a vše, co dělám, není práce, je to čistá láska. Jestli držím mikrofon, fotoaparát nebo pero. Je to zázrak, kterému se denně klaním.
Pečujete o hlas, abyste o něho během víkendu nepřišel?
Mám to štěstí, že ho můžu používat přirozeně. Pečlivě jsem se na to ptal, hodně i v divadelním světě, kde se také pohybuji. Vím, že jakékoli cvičení je užitečné, ale kamarádky herečky mi řekly, ať nic neřeším. Že to mám dané a podle toho to jde přirozeně ven. Tak to neřeším a valím.
Abychom byli spravedliví, je potřeba říct, že ve věži komentujete tři: vy, Ital Federico Filippi a Němec Bernd Fulke.
Na MotoGP ano.
Strakovu fotografii, na které je zachycen Dani Pedrosa při testech v Brně, si vyžádal sám jezdec.
Vyhovuje vám taková týmová spolupráce?
Nadmíru. S Federicem si říkáme, že jsme jako bratři, kamarádím se i s jeho ženou Stefanií. Bernd je uctivý starší pán, hlas německého Sachsenringu, který toho hodně moc ví. Jsme taková jazyková trikolóra. Oni jsou skvělí chlapi i skvělí profíci.
Vedle komentování milujete i fotografování. Stíháte tyhle dvě profese při Grand Prix skloubit?
Je to úplně jednoduché. Říkám o sobě, že jsem výhybkář, umím přehodit výhybku. Jsem fotografem Národního divadla v Ostravě, Domu umění v Ostravě, fotím Colours of Ostrava, jezdím po světě, píšu... Vždy ale svoje činnosti od sebe umím oddělit. Železo a sklo, jak foťákům říkám, mám při komentování nahoře. Třeba při startu závodu mám v jedné ruce mikrofon a v druhé foťák s širokoúhlým objektivem. Zaberu tak celý rošt.
Stačí vám to tak?
Závodní víkend si prodloužím ještě v pondělí při testech MotoGP, při nichž fotím. Galerii zveřejnil okruh na svém webu a jeden záběr zaujala Daniho Pedrosu.
Požádal vás o fotku?
Ano. Ta fotka je skoro neostrá, jeden z mých stylů, je z konce boxové ulice, na dlouhý objektiv. Dani stojí v motorce, vyjíždí na trať, upravuje se, za ním ani noha, jen holé stěny. Za měsíc mi volá mluvčí okruhu Petr Boháč, že mu Pedrosa napsal, že by fotku chtěl.
To vám muselo zalichotit.
Poděkoval jsem s tím, že šek mi posílat nemusí (smích), že ho mám rád. Ale jelikož je Pedrosa Španěl, tak až bude v Brně, ať mi doveze olivový olej a španělské prosecco. Bavím se myšlenkou, že Dani, který v Brně mimochodem tento víkend má být, jde k nám do věže s igelitkou v ruce.
Máte vy sám srdce závodníka?
Zajímavé, že se ptáš. Je to vtipné, ale někteří lidé s velkým egem a kariérou nedokážou pochopit, že nechci závodit. Říkám jim, že jsem v závodním světě na plné pecky, stejně jako závodníci, jen jinak. To mi bohatě stačí. Když mi někdo půjčí auto nebo mě sveze, beru to všema deseti. Sám mám ale nula ambicí.
Nikdy jste nezávodil?
V Mostě jsem před lety pilotoval národní formuli 1300. Já, od sedmnácti let dvoumetrová Straka! (pobaveně) Zapasoval jsem se dovnitř, od loktů nahoru jsem trčel ven, na hlavě půjčenou helmu a na sobě mikinu.
Tak asi jet nešlo.
Taky že ne. Musel jsem vystoupit, sedačka šla ven, boty a ponožky šly dolů a nasoukal jsem se tam znovu. Jenže pro změnu nešlo nastartovat. Nakonec se to podařilo, řadicí páku jsem měl vraženou do stehna. Objel jsem dvě kola, dokonce jsem tam zařadil i čtyřku.
Pobavil jste se?
Když ti kamínky od kol lítají do přilby a do krytu před obličejem, je to příjemné.
Znáte se s jezdci MotoGP? Je to k vaší práci během závodu potřeba?
Každá osobní známost je skvělá a užitečná, proto jsem tak rád na závodech. Se všemi si všude povídám a vše si zapisuju. Třeba teď v červenci jsem byl jako fotograf týmu Scuderia Praha na dvou 24hodinových bitvách. V Portimau a ve Spa Francorachamps. Všechno zkušenosti k nezaplacení. Takže ano, ve svých kruzích se s jezdci znám. Ale bylo by asi legrační, aby nějaký český novinář tvrdil, že se osobně zná s Rossim nebo Marquezem. To je pro úzkou skupinu žurnalistů, kteří jsou s těmito hvězdami mnoho let na všech závodech. Takže třeba s Rossim jen prohodíme pár slov, dal jsem mu i svou poslední knihu s kapitolou o něm, ale to je všechno.
Podepsal vám ji?
Nesbírám podpisy ani společné fotografie, považuji to za neprofesionální.
Nemusíte mít obavu. Tiskové konference s Rossim jsou kolikrát jako malé autogramiády.
Jako kluk jsem podpisy sbíral. Teď už to nedělám. To se spíš někdo občas chce fotit se mnou. Vtipné…
Letí na mikrofon děvčata tak, jako letí na závodníky?
(rozesměje se) Víš Giorgio, co je dobré? Dámy všeho věku se se mnou fotí a stává se, že mi napíšou jejich chlapi. Buď pane Straka, nebo hergot Martine, ta moja se na závody nedívá, jak je rok dlouhý, ale jak uslyší tebe, nalije si víno a poslouchá. To je milé.
Jste v kontaktu se svými fanoušky?
Mojí největší láskou závodnickou byl Zdeněk Vojtěch, pan závodník. Zašel jsem jako kluk na poštu zjistit si jeho telefonní číslo. Ing. Vojtěch, Liberec, to se nezapomíná. Zavolal jsem mu, malý rozklepaný Martin, a tehdy začal náš vztah, později i profesionální. Velka hvězda dávala svůj čas neznámému klukovi. Lidé okolo mě jsou zlatí. Píšou mi pěkné věci, vozí či posílají dárky… Každému osobně poděkuju. Ve vší pokoře a úctě. Vždycky si zároveň vzpomenu na Zdeňka, jak byl kdysi velkorysý ke mně, k malému šuldovi z Ostravy. Vždy zvedl telefon a hodinu mi vyprávěl o závodech. Monza, Vallelunga... toho začátku sezony jsem se nemohl dočkat. Dodnes si to pořadí závodů pamatuju.
