Těsně pod vrcholem. Vondroušová v pařížském finále podlehla Bartyové |
Šestkrát na pařížské antuce předvedla znamenitý tenis. Chytrost. Šikovnost. Hbitost. Devatenáctiletá Markéta Vondroušová vyvolala vzpomínky na Martinu Navrátilovou, Hanu Mandlíkovou, Petru Kvitovou nebo Lucii Šafářovou, která se na druhém grandslamu sezony jako poslední krajanka před ní protloukla do bitvy o titul.
Po finále se ovšem slečna ze Sokolova rozplakala. Od samého začátku marně vzdorovala báječné Australance Ashleigh Bartyové, která výtečně podávala, diktovala průběh výměn, skvěle se pohybovala. Dokonce i kraťasy se jí dařily lépe.
„Dostala jsem lekci,“ pravila Vondroušová už při závěrečné řeči na dvorci a poté rovněž na tiskovce se zarudlýma očima. „Nemám si moc co vyčítat, Ashleigh mě nepustila k mé hře, nedala mi skoro žádnou šanci. Takže si vlastně nemám co vyčítat.“
Utkání dvou finálových premiantek předcházela na centrkurtu dramatická dohrávka mužského semifinále Thiem - Djokovič, při níž obecenstvo vzdychalo, křičelo a usilovně tleskalo.
Následující partie svižně plynula k závěru v mnohem chladnější atmosféře. Dění řídila výhradně slečna od protinožců. „Hodně si věřila, skvěle servírovala,“ chválila ji Vondroušová.
Sama působila zataženě, pasivně až bezradně. „Ještě že jsem v prvním setu udělala aspoň jeden game,“ poznamenala později.
Trenér Jan Hernych v její lóži stále vyhlížel zlomový moment: „Teď by se mohla chytit. Tak teď!“ Nic. „Ani podmínky Maky moc nesvědčily. Ashleigh se s nimi vypořádala líp,“ řekl kouč.
Chvíli bylo zamračeno, vzápětí se rozzářilo slunce. A hlavně hodně foukalo. Vondroušová opatrně podávala. Jen párkrát se odvázala a vypálila vítězný úder nebo zakončila na síti.
Po těch okamžicích se z hlediště ozývalo: „Vámos, Markéta! Ajde! Alléz! Come on! Pojď, Maky!“ Nejen její čeští příznivci si přáli, aby se mač trochu protáhl a nabral napětí.
Nestalo se. Drama se nekonalo, na čemž Vondroušová našla přívětivý prvek v jinak neveselém sobotním odpoledni. „Kdybychom se o vítězství tahaly a já prohrála, bude mě to mrzet ještě stokrát víc,“ prohlásila a už se zase smála.
Palčivé zklamání z ní pomaličku vyprchávalo. Byť nikdo neví, zda si v zatraceně vyrovnaném ženském tenise ještě někdy vytvoří podobnou příležitost, sympatická Bartyová řekla: „Tohle nebylo tvoje poslední grandslamové finále.“
Kdekdo Vondroušovou utěšoval. Už na kurtu si při čekání na závěrečný ceremoniál četla vzkazy, v nichž se skrývala gratulace k úžasné pouti do finále.
„Těch milých zpráv přišlo hrozně moc,“ potěšilo ji. „Mně to všechno zatím úplně nedochází.“
Není však pochyb o jedné věci, která ji příjemně hřála u nakřápnutého srdce: „Přiletělo hodně lidí z domova, třeba máma s tátou. Je paráda, že mě mohli vidět ve finále na centrkurtu. I když jsem nevyhrála, je určitě super, že tady se mnou mohli být.“
