Pro srbského artistu má ovšem ještě větší význam. Je razítkem na pomyslný telegram s nejjednodušším sdělením: „Jsem zpět.“
Pověry stranou, Djokovič si laská šťastnou třináctku; právě tolik grandslamů už dobyl. V 21. století náleží spolu s Rogerem Federerem a Rafaelem Nadalem mezi svatou tenisovou trojici, v celkové historii jeho sportu je velmi vysoko, přinejhorším v Top 10.
A přitom to vypadalo, že už je vše pryč. Že mu zůstane nehynoucí sláva, ale bude to sláva minulá.
Grandslam a čísla13 grandslamových titulů má aktuálně Djokovič, čekal od Paříže 2016. 3 tenisté dokázali vyhrát posledních sedm grandslamů: Federer, Nadal, Djokovič. 31 let je wimbledonskému vítězi; třicátníky jsou rovněž jeho rivalové Federer s Nadalem. |
„Byly tam momenty pochyb, frustrace, zklamání. Chvíle, kdy jsem se ptal sám sebe, jestli mám jít tudy, či jinudy; kam mě která cesta povede,“ vyprávěl. „Netuším, jestli každý zvládne zůstat neustále pozitivní, neztratit sebevědomí, pořád si stoprocentně věřit. Jsme lidé, tohle je život. Tímhle si musíte projít.“
Djokovič takto hovořil po klíčovém mači wimbledonského tažení. Semifinále s Nadalem, řež už nyní legendárních tenisových reků se protáhla na dva dny: začala v pátek večer, skončila v sobotu a Srb ji vyhrál 6:4, 3:6, 7:6 (11:9), 3:6, 10:8.
Finále proti Kevinu Andersonovi bylo ve srovnání s tím snadnější; jako konec, který korunuje dílo. Anderson se v pátek s Isnerem mořil na kurtu šest a půl hodiny a čtvrtý nejdelší duel tenisové historie jej vyčerpal. 6:2, 6:2, 7:6. Hotovo.
Podstatnější než cílová rovinka proto byla celá klikatá štreka.
I u jeho největších souputníků se na to zapomíná: Federer se od Wimbledonu 2012 načekal na další triumf na grandslamu čtyři a půl roku a Nadala trápilo tříleté sucho (od Paříže 2014 k Paříži 2017). Ani „bohové“ s raketou nejsou imunní proti krizím, zraněním, výpadkům.
Djokoviče zasáhla kratší pauza. Vyhrál Roland Garros 2016, završil kariérní grandslam a počal bloumat. Měnil trenéry, neoživili jej ani legenda Andre Agassi s Radkem Štěpánkem. Ztráta motivace byla zjevná, do toho operace lokte...
Kontrast s Federerem se nabízí: ten se krátce stáhl do ústraní, aby nabral síly, Djokovič naopak potřeboval osvěžit mysl. Každý z titánů se prostě po krátkodobém pádu na svůj Olymp vracel jinudy.
„Když mluvím ze současné pozice, je všechno o to lepší a výjimečnější,“ řekl Djokovič. „Proto, že se mi podařilo překonat všechny výzvy a překážky.“
Místo změn se mu osvědčil návrat k vyzkoušenému. Pod slovenským koučem Mariánem Vajdou v něm ožil vnitřní oheň: nejprve po jiskrách a pak už jasným plamenem. Od Vajdova dubnového příchodu rostl: „Už Řím byl dobrý. Pár duelů na Roland Garros taky. A týden na trávě ve Queensu byl skvělý.“
Asi těžko bude náhoda, že s Vajdou získal úvodní tucet grandslamových trofejí - i tu třináctou.
Ve Wimbledonu rozhodně neprošel nejvýše zásluhou kdovíjak příznivého losu. Z cesty odstranil domácí jedničku Edmunda, talent Chačanova, spolunavrátilce Nišikoriho.
A ta bitva s Nadalem! Strhující, památná, obdivuhodná; superlativy lze vršit dlouho. Nikoli finále, to předcházející duel dělá z Djokoviče právoplatného krále Londýna.
„Fantastický tenis,“ řekl Nadal.
Djokovič měl mistrovství evidentně pořád v žilách, jen potřeboval správný impulz. Ještě v Austrálii nepůsobil zvlášť natěšeně na výhry. Po Roland Garros dokonce, stižen chandrou po šokující čtvrtfinálové prohře s Italem Cecchinatem, temně líčil, že je sezona na trávě ohrožena. „Ale vzal jsem si pár dní volna a dal se do kupy,“ popsal. „Chtěl jsem se vrátit na kurt a pokračovat v práci. Dobré rozhodnutí, zdá se.“
To tedy. Mistr je v plné formě.
