Po vytrvalostním závodě jste mávala ze stupňů českou vlajkou, po stíhačce jste s ní přijížděla do cíle. Jaký to byl pocit?
Úžasný! Vždycky to byl můj sen jet do cíle s náskokem, abych mohla dovézt vlajku, jak to dělávají nejlepší světoví závodníci.
Pomalu se mezi ně řadíte.
Myslíte? Já bych to ještě tak nehodnotila.
Vždyť jste letos potřetí stála stupních, navíc vždycky na tom nejvyšším.
Jo jo, jsem dítě štěsteny.
V Chanty Mansijsku jste na konci loňské sezony vyhrála třikrát, ale vlajka při dojezdu do cíle nebyla ani jednou, že?
Hledala jsem ji, ale nikdo ji tam neměl. Smůla. Ale tady mi ji z hlediště podali fanoušci, které jsem ani neznala. Chtěla jsem jim ji po závodě vrátit, ale dlouho jsem je nemohla najít. Už jsem i přemýšlela, jak je budu hledat přes Facebook. Ale masérka Irena Česneková je našla.
Po pátečním vytrvalostním závodě v Ruhpoldingu jste říkala: Možná by bylo dobré nevystrkovat moc růžky, aby tlak před olympiádou nebyl moc velký. Moc se tím neřídíte.
Říkala jsem si, že by bylo výhodnější být kolem desítky. Teď bude tlak asi větší, ale záleží na člověku, jak moc si ho připustí. Navíc asi by nestálo za to brzdit.
Jaké to je přijít na poslední položku sama a absolvovat tak poslední střelbu závodu?
Měla jsem velkou radost, že jsem přijela s náskokem, mohla si všechno udělat v klidu a s nikým se nepředhánět. Měla jsem dost času, nezmatkovala jsem a nedělala chyby jako v prosinci ve Francii.
V Le Grand Bornand jste byla ve stíhacím závodě v podobné situaci, jela jste v čele, na poslední střelbě jednou chybovala a pak říkala: Roztřásly se mi nohy. Dneska se neklepaly?
Byla jsem klidnější. Snažila jsem se udělat všechno, jako kdybych byla sama při tréninku s trenérem. A ono to šlo.
V Ruhpoldingu jste měla skvělou bilanci: ve dvou individuálních závodech jste ze 40 ran minula jednou.
Stejně jako Verča Vítková, povedlo se nám to. Ale u mě je to položka od položky jiné. Nikdy nejdu na střelnici s tím, že se můžu spolehnout, nejistota je tam velká. Ale bylo to jiné než před týdnem v Oberhofu. Když člověk dělá míň chyb, vnitřní jistota je větší.
Ale přece, bylo hodně těžké udržet hlavu v klidu?
Nevím. Prostě jsem si představovala, že tam nikde nikdo není a tím ze sebe shodila veškerý tlak.
I ve stíhacím závodě jste dobře běžela. Žádná únava po pátečním vytrvalostním závodě?
Před startem to bylo cítit, připadala jsem si trochu unavená, ale po nástřelu se to vše rozproudilo. Před poslední střelbou už mě to sice dost bolelo, ale připomínala jsem si, že když se mi podaří položku vynulovat, budu mít náskok a do cíle snad pojedu jsem v klidu a nebudu muset sprintovat.
Byť jste po poslední střelbě měla vítězství jisté, žádné oslavné gesto nepřišlo.
Nejsem tak sebevědomá, abych dělala nějakou show jako třeba Svendsen. Taky jsem toho ještě tolik nevyhrála, abych mohla machrovat. Pro lidi to je možná hezké, ale já prostě nejsem ten typ člověka.
Odměníte se nějak po skvělém víkendu v Ruhpoldingu?
Už se stalo. Dala jsem si štrúdl s tvarohem. Byl skvělej.
