Ta se zapojila do kooperace dalších českých týmů v rámci Bonver Dakar Projectu. Výsledkem týmové spolupráce bylo páté místo Martina Kolomého. "Cílem pro příští rok je mít v desítce co nejvíc aut," prozradil Spáčil.
Jak tedy hodnotíte šestnácté místo?
Doufal jsem, že se budeme pohybovat trochu víc vpředu, ale v tuto chvíli jsem s ním spokojený. Loni byl s podobným časem Martin Kolomý na sedmém místě. Obrovsky narostla konkurence i vyježděnost jezdců a je vidět, že týmy berou kategorii trucků vážně. Vzhledem k autu, které bylo nachystané na zrušený ročník Dakaru před pěti lety, považuju výsledek za úspěch.
Čím to, že kamiony z roku na rok tak dramaticky zrychlily?
Vývoj techniky nespí a zahraniční týmy na mají velké rozpočty. Také je důležitá strategie, my jsme ji měli nastavenou tak, že první jel Martin Kolomý a my ostatní jsme se mu přizpůsobovali. Tak to funguje ve všech týmech.
Tedy podobně, jako fungují stáje v profesionální cyklistice?
Kamaz na této strategii založil veškeré svoje úspěchy. Mnohokrát jsem viděl, jak jejich vozy prášily ostatním, jen aby Čagin mohl jet vpředu. Dnes je to trošku složitější, protože se pozice vyrovnávají a už jsme schopni kamaz předjíždět. Ale tou svojí postupnou tvrdostí se letos znovu dostali až na první tři místa a bylo to jen proto, že nedělali chyby a jeli týmově. Stejnou strategii chceme i my. Tedy ne, že budeme někomu prášit, ale když má někdo problém, pomůžeme si.
Marek Spáčil, šéf Czech Dakar Teamu
Takže jednotlivec už se na Dakaru nemůže prosadit?
Může, ta soutěž je totiž hodně o štěstí. Samozřejmě musíte mít dobrou techniku, jezdce, zázemí, ale k tomu i obrovskou dávku štěstí. I jeden z nejlepších truckerů Hans Stacey se letos rozbil na duně a to se může stát každému.
I vy jste si zkusil, jaké je jet bez předního skla.
Bylo to způsobené tím, že jsme ve druhé i třetí etapě pomáhali vytahovat auta a dostali jsme se dozadu za ty nejpomalejší kamiony. V místě, kde se nedalo předjíždět, jsme dojeli ginaf, který se snažil vyjet doprava na pevnější pistu. Z feš feše jsme viděli jen bílou mlhu, a když jsem si myslel, že ginaf dávno sjel, zastavil jsem se o jeho zadní roh. Škody nebyly velké, ale zlomil nám sklo, jeli jsme s ním ještě asi deset kilometrů, ale pak se odporem vzduchu začalo prolamovat dovnitř, tak jsme ho museli vyhodit. Tři sta kilometrů do cíle jsem tedy jel v pracovních brýlích, aspoň jsem si zkusil, jaké je to na motorce nebo čtyřkolce.
Pomáhal jste prý i Aleši Lopraisovi, ten to komentoval slovy: "Marek Spáčil u nás zastavil a zkusil jednou škubnout, ale pak hned odjel." Jak to tedy bylo?
Musím podotknout, že mě strašně mrzí, že celá tato situace nastala. Deklaroval jsem na začátku, že když bude kdokoliv z Čechů potřebovat, tak mu pomůžu. Aleše jsme viděli stát mimo trať zabořeného v duně na výjezdu. Řekl, že mu nejde zařadit předek, má problém s elektronikou a potřebuje cuknout ven. Tak jsem ho vyškubal z duny, ale protože to bylo měkké, museli jsme podfouknout a roztrhl jsem při tom gumu.
Tím pro vás vše skončilo?
Vyjeli jsme ven, ptám se ho, jestli potřebuje ještě něco. "Ne, to nám stačí, už si poradíme. Jeďte." Ujeli jsme pět set metrů, prořízlou pneumatiku ale nešlo dofukovat, takže jsme ji museli vyměnit. Mrzí mě, že se o té pomoci Alešovi vůbec spekuluje, měl by to udělat každý. Tak jako jsem říkal, že vždycky pomůžu, udělal jsem to i tentokrát. V pořadí mě to stálo aspoň pět míst, ale nelituju toho. Tohle ke sportu patří, obzvlášť na Dakaru. Pamatuju si ho ještě z Afriky, kde to bylo o vzájemné pomoci.
Marek Spáčil v roce 2011. S Tatrou dojel bez předního skla zpět do přístavu v Buenos Aires.
Dá se čekat, že jak se Dakar stává v Jižní Americe komerčnější, bude rytířské pomoci ubývat?
Už dnes je to jedna velká rallye, kterou rozhodují vteřiny. Vadí mi také, že byly zrušeny etapy kvůli rozvodněným řekám. Myslím, že zbytečně. Projely to motorky, mohly to projet i auta, kamiony bez problémů. Samozřejmě, špička tam mohla zapadnout, ale je třeba i přemýšlet. Soutěž se stává rychlou rallye, ale maraton je přece o tom, dorvat se do cíle přes jakékoliv překážky. Když si v rozvodněném toku vyberu nejužší místo, tak vím, že je tam hluboko. V Africe se také brodilo a musel si člověk najít, kudy projede. Dnes se raději zruší etapa, což je škoda, protože to jsou kilometry, kde člověk může vybojovat další místa. Tím jsou delší přejezdy po silnicích a zkracují se rychlostní zkoušky. To se mi nelíbí.
Zvlášť když si Dakar nese přízvisko nejtvrdší rallye světa.
Pořád to je nejtvrdší rallye délkou i terénem, ale slevují z toho. Z náročnosti se ustupuje.
Poprvé jste po přesunu závodu do Jižní Ameriky dojel až do cíle.
Jsem spokojený, že jsme auto dostali do cíle, protože nebylo v nejlepší kondici. Nevyvíjelo se, byly tam staré tlumiče, stará koncepce, kabina ledacos pamatuje, po každé etapě jsme ji svařovali. Měli jsme problém s nápravou, a zatímco na tatrách se udělala základní údržba a šlo se spát, na mém autě mechanici dělali až do rána. Za to jim patří velký dík. Měli jsme skvěle sehranou posádku s Honzou Vodrhánkem jako kopilotem a Viktorem Chytkou jako navigátorem.
Takže problémy s obtížnou navigací se vám vyhnuly?
Viktor Chytka má obrovské zkušenosti, využili jsme je, když nám odešel na motoru jeden vstřik, měli jsme slabý výkon a nemohli jsme vyjet velké duny. Viktor, který jel Dakar se sériovým autem, byl zvyklý dunu najíždět křížem krážem po různých, pro mě nepochopitelných stezkách. Přesně mě navedl a kopce jsme nakonec vyšplhali.
Letos jste se stali součástí Bonver Dakar Projectu, sdružujícím tři české týmy. Teď bude dál každý z týmů fungovat ve svých barvách i nákladech a před příštím Dakarem znovu vytvoří koalici?
Spolupráce bude probíhat celoročně, zatím se vytváří strategie, jak se bude soutěžit příští rok. Přibyl k nám kolega Ardavičius, který bude velkým přínosem. Jezdci budou dál vystupovat za své týmy, ale pod jednou hlavičkou s tím, že auta bude každý chystat sám. Chceme vytvořit koalici, pomáhat si a vystupovat jako jednotný tým.
Marek Spáčil s Tatrou při testech před Dakarem 2011
Bylo těžké domluvit se na spolupráci, když jste spolu roky soupeřili a ještě loni to mezi vámi docela jiskřilo?
Bylo to složité a trochu jsem se obával komplikací během závodu, zvlášť mezi mechaniky, kteří jsou spolu nejvíce a musí si pomáhat. Mile mě ale překvapilo, že všichni hodili za hlavu spory z dřívějška, vše fungovalo a snažili se všechna auta dostat do cíle. Žlutá, zelená i oranžového Phoenixe.
Letos bylo hodně slyšet o třináctilitrových motorech od Buggyry, které měly vaše vozy. Překvapilo vás, že tak obstály?
Když jsme ho začali ve spolupráci s Buggyrou vyvíjet, šel jsem do rizika, že na začátku nemusí dojet. Ale teď už jsme měli za sebou testování a Silk Way Rally, takže jsem byl naprosto přesvědčený, že dojedou. Výkonově byly stažené tak, aby vydržely a byly srovnatelné se špičkovými motory ostatních. Vidím rezervy, kde by se daly doladit rozsahem, ale s nimi jsou auta lehčí a mají úžasný výkon. Dnes vím, že ta cesta byla správná.
Jaké novinky tedy chystáte pro příští rok?
Už víme, že budeme stavět auto pro Ardavičiuse, který chce tatrovácký podvozek a kabinu Phoenix. K tomu budeme stavět další speciál na tatrovce. Mám v hlavě spoustu dalších věcí, které měly být na autech už letos, ale nestihly se. Všechno bychom chtěli stihnout do Ruska na Silk Way, abychom mohli jet na Dakar v plné zbroji s rychlejšími auty. I konkurence totiž skočí o krok dál, nesmíme zaspat.
Martin Kolomý z vašeho týmu letos dojel pátý, cílem pro další roky je útočit na pódium?
Cílem je mít příští rok co nejvíce aut v první desítce. A to není skromný, ale veliký cíl. Prvních dvacet kamionů jsou speciály na světové úrovni se super posádkami. Už to není jak dřív, dnes je ze 75 kamionů na startu padesát se super technikou a ambicemi jet vpředu. Mít několik aut v první desítce je tedy velký cíl. Možná si veřejnost neuvědomuje, že páté místo v kamionech je obrovský úspěch. I šesté. Dřív byl zvyk vozit medaile, dnes je to ale vyšpičkované nahoru.
