I tak se samozřejmě dá hrát. Ostatně existují menší tělesa, která vystupují bez dirigentů, nebo je angažují pouze příležitostně. Filharmonie se tedy zjevně rozhodla pro jednou představit jako sestava, v níž každý muzikant je schopný naslouchat druhému a k udávání taktu „postačuje“ koncertní mistr, jímž byl dotyčného večera Josef Špaček.
To ovšem jde pouze u určitého repertoáru, Mahlerovy symfonie a mnohá další díla by se bez „vrchního velitele“ s taktovkou obešla jen těžko. A právě ze skladeb od 18. do počátku 20. století, nevyžadujících velké obsazení a nesoucích se spíše v odlehčeném duchu, byl složen program. Bylo to jiné, nezvyklé, ale příjemné.
Na úvod zazněla předehra k Mozartově Figarově svatbě, v níž se ukázalo, že autorův tempový pokyn Presto nemusí znamenat závod formule 1 či přeteklou láhev sektu, a přesto může být výsledek svižný, živý a půvabný. Zazněly však také méně často slýchané věci, jako Italská serenáda od Hugo Wolfa či Taneček ve starém stylu od Ericha Wolfganga Korngolda.
Během večera se navíc představili dva sólisté mladé generace, tenorista Petr Nekoranec a houslista Jan Mráček. Nekoranec zazpíval osm árií plus přídavek. Ještě mu zdaleka není ani třicet, což je v opeře věk hodně nezralých malin. Jeho jemný, štíhlý hlas vyvolává pocit sladkosti, vřelosti, grácie, nicméně je stále ještě „ve vývinu“, pokud jde o techniku i výraz. Svědčí mu Mozart, z něhož zazpíval árii Ferranda z opery Cosi fan tutte, pěkně se poslouchaly ukázky z Donizettiho opery Don Pasquale nebo árie Magische Töne z dnes málokdy uváděné, v minulosti však velmi oblíbené opery Královna ze Sáby od Karla Goldmarka. Tenoristovy současné limity byly znát ve virtuóznějších kouscích z Lazebníka sevillského od Rossiniho, Postiliona z Lonjumeau od Adolha Adama i v přídavkové pověstné árii Tonia z Donizettiho Dcery pluku, prošpikované vysokými C.
Houslista Mráček zahrál krásným tónem a spolehlivou technikou populární Romanci F dur od Ludwiga van Beethovena nebo ohnivý kousek jménem Tanec skřítků od Antonia Bazziniho, skladatele a pedagoga z 19. století a obdivovatele Niccoly Paganiniho, a nakonec Čajkovského Valčík-scherzo C dur.
Celkově vzato v tomto večeru nic nevybočilo z pohodové, nekomplikované nálady po posledním dni v roce. Členové orchestru nakonec publiku sborově popřáli „šťastný Nový rok“.
