Na někdejší federaci vzpomínal v ČT ještě minulou sobotu, v Česku pracoval často a s radostí. Když tady točil retroseriál Vyprávěj, pochvaloval si nápad, jak s příjemnou nostalgií zavzpomínat na ještě společné Československo.
Zemřel Marián Labuda |
„Ve scénáři mi schází jenom jedna věc, ty narážky a vtipy, které se vedly za zavřenými dveřmi, hrdinství v soukromí, kdy se žertovalo, jestli už Vasil Biľak umí šít saka. A pak se dětem připomínalo: Ne abyste to řekly ve škole! Myslím, že z odstupu by se lidé zasmáli; a já se to tam pokouším propašovat. Už proto, abych si s Husáky a Biľaky vyřídil účty,“ líčil.
Věděl své, v roce 1968 totiž spoluzakládal bratislavské Divadlo Na korze, které postihl zákaz.
Přešel tedy na Novou scénu, točil pro slovenskou obrazovku a postupně i v českých produkcích od Buldoků a třešní přes Konec starých časů až po koprodukční Zahradu, za niž získal Českého lva. Nominaci měl i za Krále Ubu, zazářil coby jeden z Andělů všedního dne a potěšil cukrářskou epizodkou svého posledního filmu, Anděla Páně 2.
„Jen opravdový velikán přijme a dokonale naplní i malou roli. Takoví bardi už se nerodí,“ vzpomněl na Labudu režisér pohádky Jiří Strach.
Nicméně herec stihl založit malou rodinnou dynastii, hercem je jeho syn Marián Labuda ml. a také vnuk Richard Labuda, který se předvedl ve snímku Jak jsme hráli čáru.
Doménou Mariána Labudy byla tragikomedie, půda na pomezí smíchu a slz. I v „civilu“ byl zábavným společníkem, jen měl strach, aby svou profesi dokázal opustit včas.
„V naší branži se tomu říká, že vám odejde herectví. Prostě najednou hrajete špatně. A nejhorší je, že člověk sám si toho nevšimne, zatímco všichni ostatní to vidí, pouze jemu do očí nikdo nic nepoví,“ vykládal.
Labudův strach se nenaplnil, jeho herecký život vrchovatě.
