RECENZE: Když se rozjede Rudá mašina, dá se hokej s politikou hltat očima

Napínavý i vtipný, nestranný i výmluvný, nabitý fakty i obrazy. O Rusku toho řekne více než historik s politologem dohromady, navíc rehabilituje právo výjimečných nehraných filmů na velké plátno. Do kin míří dokument Rudá mašina.

Zůstal sice „jen“ u nominace, klidně by však mohl nosit přívlastek oscarový. Celovečerní dokument Rudá mašina přichází do našich kin před hokejovým šampionátem, ale rozhodně není určen jen fanouškům a znalcům sportu. I člověk, který bodyček považuje za nadávku a zakázané uvolnění za nevěru, se chytí. A nepustí.

Rudá mašina

80 %

Režie: Gabe Polsky

USA, Rusko, 2014, 85 minut

Kinobox: 68 %

IMDb: 7.6

Gabe Polsky, který se narodil ve Státech ruským emigrantům, má všechny předpoklady pro úspěch. Hokej ho zajímá, sám ho hrál na americký, individualistický i ruský, kolektivní způsob. Propojení sportu s politikou nastudoval, fascinuje ho, chce je pochopit a zároveň sdílet s diváky; bez soudů a podjatosti, i za tu cenu, že se sám ztrapní.

Učili se od šachistů

Což nastane hned v kouzelném úvodu, kdy se jeho klíčový úlovek, někdejší kapitán sborné a později Putinův ministr sportu Vjačeslav Fetisov, mlčky zabývá svým mobilním telefonem, zatímco režisér vysvětluje, co by rád – a po své snaživé přerývané samomluvě se dočká jen úsečného: „Teď něco vyřizuju.“

Scéna, kterou by jiný tvůrce vystřihl, nádherně zdůvěrní vztah filmaře s jeho hrdinou, který se vzápětí rozpovídá: přehledně, věcně, bez emocí, o to působivěji. Film se hltá všemi smysly, díky bohatému obrazovému materiálu i očima.

Ve stísněném bytě bez vody a záchodu vyrůstal šťastný kluk; šťastný, protože po ledě honil plechovku. Na skutečnou hokejovou výstroj šetřili jeho rodiče tři roky, sehnali ji na černém trhu a syn vystál pětikilometrovou frontu při náboru talentů. Ta pýcha, že může hrát za tým Rudá armáda!

Co říká režisér Gabe Polsky

Narodil jsem se ve Spojených státech jako potomek ruských přistěhovalců, kteří o své minulosti mluvili málokdy. První brusle jsem dostal v šesti letech a hrál jsem hokej závodně. Když mi bylo třináct, náš tým najal trenéra původem ze Sovětského svazu. Nutil nás chodit po rukou, dělat na ledě salta, nosit pneumatiky, bruslit se spoluhráči na zádech, ale hlavně uvažovat  týmově. Na Yaleově univerzitě jsem pak studoval politiku a dějiny a dozvěděl jsem se o neobvyklé roli hokeje v Sovětském svazu. Tým Rudá armáda byl koncipován jako nástroj propagandy, který měl potvrdit nadřazenost sovětského systému. Dnešní ruská vláda je složena z jeho hráčů i fanoušků. Pochopit jeho historii a dobu, kdy působil, znamená pochopit mnohé o tom, kdo dnes v Rusku rozhoduje.

Z archivů se noří legendární trenér Anatolij Tarasov, jenž hokej povýšil na umění; šachista Anatolij Karpov přidá vzpomínku na společná soustředění s hokejisty, kteří se od nich učili logickému myšlení. Přesně formulované a hluboce informované vyprávění důsledně dokládá každou tezi: i tu, že pro Sověty nebyl sport jen hrou, nýbrž válečným tažením, propagandistickým důkazem, že jejich systém zvítězí.

Úsměvná mezihra s vnučkou provází neméně soustředěnou zpověď bývalého agenta KGB, který hráče hlídal při cestách za železnou oponu. Až před kontrolou jim rozdali pasy, hned po ní je zas odebrali – teď si zkuste emigrovat! Režisér zná sílu detailu. První let mladičkého Fetisova přes Atlantik: létalo se jednou týdně, letadlo bylo vždy prázdné. První šok v Kanadě: plné obchody, ovoce i v zimě, Fetisov si kupuje dvoje džíny. První oslnivé výhry v kolébce hokeje. Pak příhoda, jak Tarasov rozzlobil Brežněva, což ho stálo místo, a šéf KGB na ně dosadil svého chráněnce Viktora Tichonova. První porážku od Američanů a nástup Tichonovovy pověstné tyranie vyprávějí opět doložené detaily každodennosti, ze kterých běhá mráz po zádech.

Éra Ovečkinů a Putinů

Tvrdý trénink v izolaci, tresty, bití, jedenáct měsíců v roce bez rodin, stále spolu a stále všichni stejní. Hráči nechápou otázku, čím se kdo lišil, co měl kdo rád: „V ničem jsme se nelišili, byli jsme jeden jako druhý.“ Kolektivismus pod kůží.

Sarajevské finále Sovětů s českým týmem vzbuzuje napětí a vzrušení jako v přímém přenosu. Bez plakátu vysvětlivek z ledu čiší, že v utkání s Rusy šlo vždy o víc než o slávu: o naši odvetu za ruské tanky, o americkou za Afghánistán. A ze vzpomínek na krutý dril vydoluje Fetisov i kacířskou myšlenku zavánějící tehdy vězením – Co kdybychom schválně prohráli? Dali by nám pokoj?

Za Gorbačova přišlo uvolnění – pustíme tě do NHL, ale necháš si jen deset procent platu, zbytek budeš nosit na ambasádu. Nepovolil, ač mu hrozili Sibiří, a řekl, že končí. Tři z „velké pětky“, jak se jejich slavnému útoku říkalo, se za něj postavili; čtvrtý, nejlepší přítel, to neudělal. Jeho zpověď, to je vážně síla.

Po rozpadu Sovětského svazu se Rusové do NHL dostali – a jako sólisté propadli, teprve v pětici zase rozjeli „rudou mašinu“ a dosáhli až na zámořský Stanleyho pohár. „Americký sen,“ glosuje to hořce Fetisov, jenž po návratu do Moskvy našel jinou zemi. „Kapitalismus máme, národní hrdost jsme ztratili,“ shrnuje Fetisov – a dokument tak nepřímo pojmenovává vstup do éry Ovečkinů v Americe a Putinů v Kremlu.