GLOSA: Právě končící Pražské jaro se trefuje. Tedy alespoň střídavě

Koncert Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru uzavřel 69. ročník Pražského jara. Posluchač každoroční přehlídky vážné hudby je až vděčný, že se organizátorům vůbec podaří ulovit a zaplatit světové orchestry.

Až na odřeknutí Andrease Scholla šlo všechno hladce, také poslouchat bylo co. Třeba Monteverdiho madrigaly v podání tenoristy Paula Agnewa a souboru Les Arts Florissants. Vídeňští filharmonikové přivezli naleštěné Straussy - Richarda i Johanna. Hvězdný norský pianista Leif Ove Andsnes dokončil s Mahler Chamber Orchestra projekt Putování s Beethovenem.

Nejefektnější trefou do černého však byly dva koncerty slovensko-německé houslistky (a pianistky) Julie Fischerové, která navíc prosazuje Bohuslava Martinů.

Jiné trefy byly méně jisté. Je otázka, proč houslista Gidon Kremer, propagátor moderny, uvedl ne zrovna výjimečný program nebo proč svérázné vokální kvarteto The Hilliard Ensemble, jež se po čtyřiceti letech loučí s pódii, postavilo poslední pražský koncert kromě Arvo Pärta na Bachovi, v němž není tak originální jako v kombinaci středověké a soudobé hudby.

U zahraničních hvězd nejspíš není snadné prosazovat dramaturgickou vůli, ale s Adamem Plachetkou by snad bývalo spíše možné dohodnout program, v němž by jeho současné schopnosti vynikly více než ve Smetanových áriích.

Pražské jaro 2014

80 %

69. ročník

12. května - 2. června 2014

Třebaže Pražskému jaru roste konkurence v podobě ambiciózní Dvořákovy Prahy, jeho předností a současně problémem zůstává, že svým způsobem stále nahrazuje běžnou koncertní sezonu, v níž na světovou špičku prostě nejsou peníze. Posluchač je pak vlastně vděčný, že se organizátorům vůbec podaří ulovit a poskládat vedle sebe světové orchestry, dirigenty, soubory a sólisty.

Kdyby se u nás v průběhu roku střídali jako jinde v Evropě, muselo by i Pražské jaro hledat jinou tvář a mířit přesněji. Ale to je asi hudba daleké budoucnosti.