Mytologie, která Na cestě obestírá, je možná mnohem silnější a jaksi populárnější než román sám. Stávající vydání mnohé z těchto pověstí uvádí na pravou míru - buď je upravuje a "doříkává", nebo přímo vyvrací. A to nejen samotným literárním textem, ale zejména prostřednictvím úvodní stostránkové části polygraficky přes svou jednoduchost a čistotu jedinečné knihy, kterou tvoří čtyři brilantní eseje, nahlížející Na cestě vždy z poněkud odlišného úhlu pohledu.
Nejvíce omylů vyvrací v prvním eseji Tentokrát rychle Howard Cunnell, hlavní editor vydání originálního textu, který dostal v české verzi podtitul Rukopisný svitek. Probírá skutečně od základu celou problematiku vzniku románu a zasazuje jej do kontextu dalšího díla Jacka Kerouaka, zejména posmrtně vydaných Vizí Codyho, které mají s Na cestě společný kořen.
Kromě jiného Cunnell vysvětluje, že ačkoli skutečně původní text románu, napsaného na stroji na roli papíru (aby autor nemusel stále měnit listy a brzdit se tak v tvůrčím rozletu), vznikl během pouhých tří týdnů (2. - 22. dubna 1951), nejedná se tak úplně o horečně chrlený text. V podobě poznámek totiž Kerouac na románu pracoval už několik let předtím ("Kerouakovi nejbližší přátelé vědí, že na knize pracoval přinejmenším od roku 1948," píše Cunnell) a samotná realizace vzniku textu měla tedy vlastně velmi seriózní základy.
To ostatně souvisí i s nejznámějším mýtem ohledně vzniku Na cestě, totiž s představou románu jako "drogového", vzniklého v permanentním excitovaném stavu po v tehdejší době velmi oblíbeném benzedrinu. Kerouac Nealu Cassadymu, hlavní postavě Na cestě, po dopsání knihy píše: "Napsal jsem tu knihu na KÁVĚ, vzpomeň na vyřčené pravidlo. Benzedrin ani tráva, nic z toho, co znám, se pokud jde o nakopnutí duševní síly, kávě nevyrovná."
"Pořád něco psal..."
Jako spisovatel se Jack Kerouac podle Cunnella cítil značně sebevědomě, rozhodně nešlo o žádného insitního pisatele "z náhody", pro kterého by literární tvorba byla jen jakousi přidanou hodnotou k životnímu stylu "krále beatniků". Cunnell v tomto smyslu cituje Williama Burroughse: "Tak si Kerouaka pamatuji, jako spisovatele, který mluvil o jiných autorech nebo seděl v tichém koutku s notesem a zapisoval si do něj... Měli jste dojem, že pořád něco psal, že psaní bylo jediné, nač myslel. Nikdy nechtěl dělat nic jiného."
Ryze spisovatelský princip aplikoval ostatně Kerouac i po napsání základní podoby knihy, tedy onoho Rukopisného svitku. Zatímco dosud panovala představa, že oněch dalších sedm let mezi napsáním a vydáním "klasické", tedy upravené verze, řádily v rukopise smečky nakladatelských redaktorů, skutečnost je taková, že většinu úprav podnikl autor sám. Zčásti jistě na nátlak z nakladatelství (vydání knihy pro něj bylo bodem, k němuž se silně upínal), zčásti ale i v rámci běžných autorských úprav, které není třeba zveličovat.
Je pravda, že nakladatelství Viking Press se knihy bálo. Nejenže předem objednalo posudky u několika právníků, ale dokonce požadovalo od předobrazů hlavních postav (které pod pravými jmény figurují pouze v Rukopisném svitku, nikoli v "klasickém vydání", kde mají literární jména) podpisy na "formulářích o zřeknutí se práva na žalobu za pomluvu". Sám Kerouac sehnal podpisy od dvou hlavních postav, Neala Cassadyho neboli Deana Moriartyho a Allena Ginsberga alias Carla Marxe. Druhý jmenovaný svůj podpis glosoval poznámkou, že se práva na žalobu zříká "ku prospěchu americké literatury".
V rytmu jazzu
Další esej, předcházející samotnému textu Rukopisného svitku, vykládá Na cestě v kontextu americké společnosti 50. let (Vznik nové Ameriky, autorka Penny Vlagopoulosová), následující se teoreticky věnuje hlavní postavě románu Nealu Cassadymu a jeho proměně autentické osobnosti v symbol ("K jádru věci", autor George Mouratidis), poslední rozebírá Rukopisný svitek po stránce literárně-teoretické ("Rovná čára dovede člověka jen a jen k smrti", autor Joshua Kupetz).
To, čím se liší Rukopisný svitek od českých verzí "klasické podoby" Na cestě, tedy od prvního odeonského překladu Jiřího Joska z roku 1978 (později několikrát reeditovaného) a nového převodu Jiřího Popela, pořízeného pro souborné argovské vydání Kerouakových spisů v roce 2005 (Popel je také překladatelem Rukopisného svitku), se odehrává ve třech rovinách.
Tou první, nejnápadnější, jsou jména postav. Vypravěč sám se hlásí ke jménu Kerouac (tedy žádný Sal Paradise), jeho partnerem "na cestě" je skutečný Neal Cassady (nikoli Dean Moriarty) a i další protagonisté mají občanská jména: Carolyn Cassadyová, Allen Ginsberg, William Burroughs a další. Nicméně vzhledem k tomu, nakolik vždy byly vazby beatnické generace veřejně známy, málokoho asi identifikace postav překvapí.
Druhou rovinou je zpětné zařazení vyškrtnutých, většinou sexuálně explicitních scén, a vůbec v oblasti sexu drsnější vyjadřování. Tyto úpravy v 50. letech v prudérní Americe nebyly překvapivé, z dnešního pohledu pochopitelně nepůsobí nijak skandálně.
Tou nejzajímavější rovinou je rytmus románu a jeho překotné tempo. Vždy se hovořilo o tom, že Kerouac psal pod vlivem soudobého moderního jazzu, konkrétně be bopu, tedy směru, který zosobňovali hudebníci jako Charlie Parker, Dizzy Gillespie nebo Miles Davis. Kerouac sám o této metodě řekl: "(Byl jsem ovlivněn) ve smyslu, řekněme, hudebníka, který se nadechne a hraje nějaký motiv na svůj saxofon, dokud mu zbývá vzduch v plicích, a když přestane, jeho věta, jeho prohlášení je u konce... a stejně tak odděluji svoje věty já, v místech nádechů své mysli."
Rozdíl mezi tímto jazzovým tempem a frázováním v "klasickém" románu a Rukopisném svitku popsala ve svém eseji velmi přesně Penny Vlagopoulosová: "Je-li četba Cesty jako poslech zvuku Ameriky linoucího se z okna kdesi v dáli, četba svitku pak připomíná vpád zadními dveřmi přímo doprostřed představení."
Kde je cenzura krátká
Vydání Rukopisného svitku jako takového náš pohled na román Na cestě rozhodně nemění tak zásadně, jak by snad někdo mohl očekávat. Kniha se stala manifestem specifického způsobu života, inspirovala hned několik generací, pro které se stala kultem, a její vliv na svou tvorbu přiznává spousta kvalitních a úspěšných Kerouakových literárních následovníků. A to bez ohledu na to, že všichni dosud znali pouze redakčně upravenou a tedy "zcenzurovanou" verzi.
V tomto smyslu bylo tedy k "A" pouze dořečeno "B" - byť po skandálních padesáti letech. Nynější vydání už na vlivu Na cestě a celého Kerouakova díla ovšem nemůže nic změnit ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Za připomenutí ovšem rozhodně stojí nejen samotný text, ale i okolnosti, které román obestírají a které se podařilo postihnout zejména v citovaných úvodních esejích.
Jack Kerouac: Na cestě. Rukopisný svitek
přeložil Jiří Popel, doprovodné studie přeložili Zdík Dušek a Petr Onufer, obálka, sazba a grafická úprava Pavel Růt
vyd. Argo, 392 stran
