Na Womadu v Readingu vytleskali i Věru Bílou

Dvatenáctý ročník festivalů Womad (World of Music, Arts and Dance), podle nichž etnická hudba postupně dostávala nové pojmenování world music, je pro nás dvojnásob výjimečný: mezi pořadateli Womadu bude poprvé i Praha (15.-17. září) a minulý víkend si na něm v anglickém Readingu zahráli čeští hudebníci.

Už samo pozvání do Readingu bylo pro Věru Bílou vyznamenáním. Festivalová brožura dokonce připustila oprávněnost sloganu "Ella Fitzgeraldová romské hudby" a pořadatelé zpěvačku umístili na nejvýznamnější ze sedmi pódií, do pohádkově barvitého siamského stanu mezi indický moderní tanec skupiny Tanusree Shankarové, jitřící nejen uši, a Elizu Carthyovou, dceru zakladatele legendárních folkrockových Steeleye Span, mimořádně talentovanou, přirozenou i sebevědomou písničkářku, zpěvačku i houslistku, která rozvíjí nejlepší tradice Maddy Priorové a June Taborové. Zatímco šest tisíc diváků během hodinového koncertu Bílé a její skupiny Kale vstalo, tančilo a tleskalo i mužskému vícehlasu a sólům Dezidera Šišky Lúčky, rokycanští Romové předvedli své písničky soustředěně, bez sebemenšího pohybu i nervozity. Tento víkend se navíc zúčastní jiné verze Womadu v americkém Seattlu.

Pro festival bylo typické, jak si publikum, vycvičené jedenácti lety festivalu, vybíralo mezi stovkou hudebníků z dvaatřiceti zemí bez ohledu na jejich náročnost, nebo dokonce popularitu mimo okruh world music.

Tibetská písničkářka Yungchen Lhamo zcela ztišila davy anglickou recitací svých jemných modlitebních básní, po kterých pak následoval zpěv bez doprovodu. Tytéž posluchače rozparádili Spaccanapoli neskutečně řachavou směsí neapolských rytmů a nárožního belcanta nebo nestárnoucí bavič a televizní miláček dvou generací britských dětí Rolf Harris, který diváky oslovuje laskavostí, inteligencí a jen jakoby mimochodem i dávnými hity typu Two Little Boys. Irské balady předurčovaly úspěch dokonalého a zasněného zpěváka Iarly O´Lionarda - ovšem podobně uspěla obdivuhodně muzikální Řekyně Savina Yannatou s neznámým repertoárem, objímajícím celé Středomoří. Maročtí Master Musicians Of Jajouka vsedě hypnotizují píšťalami, bubny a zpěvným úpěním stejně, jako když je v roce 1968 pro svět objevil Bill Wyman. V případě Children Of Desert asi málokdo zatím objevil byť jen severoindický Rajasthan, odkud přijeli, ale tolik protisměrných nálad, rytmů a zvuků se slýchá málokdy. A při pohledu na ebenová těla zimbabwských Imbongi obalená kůžemi a kožešinami, ale obsluhující zářivou rockovou aparaturu se může člověk ošívat jen do té doby, než ho zhypnotizuje rytmus, nad nímž by hvězdy černého popu bledly závistí.

Reading měl svá úchvatná vytržení i na malých sálech. Autorský panel tří písničkářů vyjevil nejen překvapivý moderátorský talent Midge Ura, někdejšího interpreta velkých melodií novovlnného Ultravoxu, ale i zvláštní, chmurnou, do sebe obrácenou ironii Newyorčana Stephena Mwerritta, jehož trojalbum 69 Love Songs považuje Peter Gabriel za nejlepší desku současnosti.

V takové soutěži mohly pohasnout i hvězdy. Naopak se vypjaly. Afrorocková parta Papa Wemby rozehrála a rozezpívala všechny myslitelné fúze. Japonec Joji Hirota bubnoval a zpíval na pomezí karate a jógy. Stále lepší, gumovější a textařsky chytřejší Pato Banton dokonce konkuroval svým reggae senegalskému Youssou N´Dourovi, který dnes ovšem je možná pronikavější pódiovou osobností než Jagger i Madonna dohromady: i díky tomu, že má neustále vedle sebe perkusistu a zavádí tak do sólového pojetí naprostou novinku.

Třídenní maraton zakončila Suzanne Vegová a hodně použila starší písničky. Byla to nejněžnější pusa na rozloučenou s festivalem, kde září víc barev zvukového světa, než si jich kdo dokáže představit.