Indiáni ho nazývali „Tomasha“ neboli „Hořící země“. Ještě výstižnější jméno mu dali osadníci a zlatokopové v období zlaté horečky kolem roku 1849, kteří si tudy chtěli zkrátit cestu na západ. Úmysl, který nejeden zaplatil životem. Ze sedmadvaceti vozů dojel do cíle jeden jediný. Aby zlatokopové nezemřeli hlady, začali pojídat voly, které povozy táhly. Ti, co přežili, oblast pokřtili výstižně Údolím smrti.
Po osadnících sem přicházeli dobrodruzi hledající zlato, stříbro a minerály. Mezi rokem 1883 a 1889 se zde těžil borax používaný při vyrobě mýdla, porcelánu a skla. Ale těžba byla nerentabilní, dvacet mul táhlo jeden jediný vůz k nejbližšímu nádraží, které se nacházelo 264 kilometrů daleko.
Prezident Hoover vyhlásil údolí 11. února 1933 za národní monument, status národního parku byl Death Valley udělen 31. října 1994. Na jeden milion návštěvníků ročně tu čeká kompletní paleta pouštních klišé: od písečných dun přes rudé kaňony až po solné pánve a oázu v centru údolí.
Projíždět Národním parkem Death Valley je opravdu nevšední zážitek.
Jedinečná je i relativně snadná dostupnost. Vždyť která poušť má takovou infrastrukturu, že se dá pohodlně projet osobním autem? Přesto platí, že Death Valley není žádný zábavný park a zajížďky mimo asfaltové cesty se nedoporučují. Stejně jako byste neměli opouštět auto v případě poruchy. Death Valley je jedno z mála míst v USA, kde se každá chyba platí životem. Bez mobilní sítě a s teplotami kolem padesátky je vám zkrátka veškerá moderní technika na nic.
Šance přežít v nejsušším a zároveň největším (13 628 km2) národním parku jižně od Aljašky bez dostatku pitné vody déle jak 24 hodin je de facto nulová. Tragicky se o tom přesvědčila německá rodina, která si 22. července 1996 zajela do odlehlé části údolí a vyrazila na túru. Po čtyřech měsících byl vojenským průzkumným letadlem objeven porouchaný džíp a dalších 13 let trvalo, než byly náhodou objeveny pozůstatky rodičů i obou dětí.
Projíždět Údolím smrti je přes všechna rizika absolutně nevšedním zážitkem. Krajina má v sobě totiž cosi úžasně meditativního. Naprosto rovná silnice půlí údolí a probodává horizont přesně v místě, kde se modrá obloha odděluje od nekonečného moře rozžhaveného písku. Jako bychom opustili planetu Zemi a vjeli do prázdnoty, kde se vytrácí jakýkoli pojem času a kde se počáteční strach z nepřátelské pouště mění v údiv.
Přesto by byla strašná chyba Údolím smrti jen projet. Kdo tu nestráví alespoň jednu nebo dvě noci, ten přijde o to nejlepší: o legendární východ a západ slunce. Pozdní odpoledne, kdy slunce svítí ze západu, je i ideální dobou k prohlídce Zlatého kaňonu (Golden Canyon) nebo jednosměrky Artist´s Drive. Její nejhezčí úsek vede podél nádherně barevných skal a proto se mu říká Malířova paleta.
Zabriskie Point
Bezkonkurenčně nejkrásnější je východ slunce na Zabriskie Point. Čekání v magickém tichu pouště na postupné zabarvení hor dorůžova je zážitkem, na který se nezapomíná. A když se první paprsky dotknou skal, promění se škála barev od meruňkové, lososové, medové až po čokoládovou.
Snesitelnější teploty jsou u ranního focení příjemným vedlejším efektem, který ovšem netrvá dlouho. Necelou půlhodinku poté, co se slunce vyhoupne nad obzor, letí rtuť teploměru nemilosrdně vzhůru. Death Valley je nejsušším a nejteplejším regionem amerického kontinentu, v létě tu teploty dosahují astronomických hodnot, padesát stupňů Celsia tu rozhodně nic výjimečného. Nejvyšší teplota (56,7 °C ve stínu) tu byla naměřena 10. července 1913.
Zhruba 360 dní v roce tu slunce nemilosrdně žhne z permanentně modré oblohy. Death Valley je jak rozpálená pánev obehnaná třítisícovými vrcholky, které zadržují nejen studené větry, ale i vlhký vzduch od Pacifiku. A pokud nějaký ten dešťový mrak přece jen překoná kamennou bariéru pohoří Sierry Nevady, většinou se vyprší ve vyšších polohách.
V centru Death Valley se nachází nejníže položené místo Severní Ameriky: solná pánev Badwater Basin.
Nejextrémnější teploty vládnou v v solné pánvi Badwater Basin, která je zbytkem původního prehistorického moře. Porézním vápníkem a horní vrstvou soli tu dodnes vytékají spodní prameny napájené až z centrální Sierry Nevady. Je až k nevíře, že v této horké slané „polévce“ žijí dokonce i malé rybky. Že by Údolí smrti bylo přece jen údolím života?
S 86 metry pod hladinou moře je Badwater Basin nejnižším místem severní Ameriky. Ovšem procházka se tu dá bez přehánění srovnat s pobytem v horkovzdušné troubě! Nepředstavitelně horký vítr tu totiž z každého kroku dělá nadlidskou dřinu. Člověk pije a zároveň má pořád žízeň.
Death Valley je po všech směrech jedním z nejpozoruhodnějších národních parků naší planety. Dalo by se říct, že je to téměř nereálný kus naší planety. Normální svět se nachází kdesi v dálce za hřebenem vysokých hor.
