„Český svaz měl všechno od páteční dvanácté hodiny vybavené, ale Slováci měli nějakou poradu v Popradu, tak jsem si v kabině dělal legraci, že na Slovensku se v pátek nepracuje. Pak jsem se dozvěděl, že když si nějaký pán ze svazu v sobotu přece jen zapnul telefon a našel sto esemesek, nakonec ten přestup odklepl.“
A vy jste si mohl zahrát aspoň posledních deset minut. Překvapilo vás to?
Vůbec jsem s tím nepočítal. Ráno jsem tady měl těžký trénink s ostatními hráči, kteří nebyli nominovaní. Běhal jsem stometrové sprinty jakoby s padákem. Pak jsem jel do Piešťan, naložil jsem kamaráda a vracel jsem se zpátky do Hradiště podívat se na zápas spoluhráčů. Ve 14.20 jsem akorát brzdil u stadionu, když mi volal pan Šumulikoski (manažer týmu), kde jsem, že je vše vyřízeno a mám jít na lávku. Jen jsem se převlékl a už se šlo hrát. Nakonec jsem mohl i rozhodnout, měl jsem obrovskou šanci, bohužel mi míč vyskočil na hruď, a když jsem pak zkusil vypálit, trefil jsem protihráče.
Fyzičku na celý zápas máte?
To nevím, až to trenér zkusí, tak to zjistíme. Slovan se mnou nepočítal, poslední ligový zápas jsem hrál loni v srpnu. Když mužstvo v zimě odletělo na třítýdenní soustředění na Maltu, trénoval jsem s béčkem, za které jsem si i chodil zahrát, pak jsem byl zase s áčkem. Zápasová praxe mi možná trochu bude chybět, ale věřím, že se do toho rychle dostanu.
Měl jste i jiné nabídky než ze Slovácka?
Něco bylo i ze Slovenska, ale česká liga je asi kvalitnější, po třinácti letech jsem se do ní chtěl vrátit.
Bylo pro vás důležité i to, že ve Slovácku skoro nebudete mít konkurenci? Jediným připraveným útočníkem je Tomáš Zajíc.
Nad tím jsem nepřemýšlel. Sehrálo roli spíš to, že manželka s dětmi jsou v Bratislavě, kam to mám docela kousek, možná půjde i dojíždět. Někde jsem slyšel, že trenér říkal, že nemají hrotového útočníka, proto by mě do června chtěli. Ale já se chci poprat se všemi hráči. Kdo bude mít nejlepší formu, ten bude hrát.
Jak vás přijala hráčská kabina?
Za dva dny jsem zjistil, jak dobrý kolektiv tady je, tím jsem velmi příjemně překvapený. O Slovanu se to říct nedalo. Je tam hodně cizinců, mluvilo se vlastně balkánsky.
Znáte někoho z týmu?
Nejvíc Míšu Kadlece, on mi volal, v týdnu před zápasem na Slavii. I to sehrálo velkou roli. Řekl mi všechno o trenérovi, o klubu, že je to tady takové rodinné, dobrá parta. Na základě toho jsem se Slovanem začal jednat o ukončení smlouvy.
Hráči o trenéru Svědíkovi říkají, že je náročný. Už jste to poznal?
Ty dva tréninky byly ve větším tempu, než jsme měli ve Slovanu.
Jaké máte dojmy z prvního zápasu?
Líbilo se mi to. Myslím, že jsme byli celý zápas lepším týmem, Mladá Boleslav mě moc nezaujala, ani neměla vyložené šance. Ve druhé půli měl pro nás rozhodčí písknout čistou penaltu, zápas by se vyvíjel jinak. Místo toho jsme dostali trošku hloupý gól. Zasloužili jsme si vyhrát.
Co víte o ambicích klubu?
Vůbec jsme se o nich ještě nebavili, ale Slovácko má dobrý tým, jsou tady bojovníci. Pokud budeme zápasy, jako byl tento, zvládat, věřím, že se dostaneme do šestky nebo aspoň zůstaneme ve skupině do desátého místa.
A vaše ambice?
Chci hrát, zase se dostat do zápasového tempa a pomoct Slovácku. Třeba co největším počtem branek, nebo aspoň gólových asistencí.
Je vám pětatřicet let. Do kolika byste chtěl hrát?
Do pětačtyřiceti. (směje se)
