Učinila jste coming out jako první mediálně známá trans žena v Česku. Kdybyste se mohla vrátit, zvolila byste stejnou cestu? Projít tranzicí před očima tolika lidí...
Měla jsem docela dlouhé období, kdy jsem vůbec nevylézala, takže jsem měla nějaký čas pro sebe. Byla jsem v tak vysoce postavené funkci, že to jinak ani nešlo. Věděla jsem, že když to udělám veřejně, tak už nebudu muset nic skrývat, nebudu se muset bát, že to ještě někdo neví a že na to přijde. Nechtěla jsem hrát pořád nějakou poloviční hru. V tomhle jsem radikální a chtěla jsem to udělat ostrým řezem, tím postem na Facebooku se mi okamžitě ulevilo a pak už jsem to neřešila.
Lidé mají představu, že nechci být ve svém těle a udělám všechno pro to, abych v něm nebyla. Ale to není pravda. Já mám své tělo ráda, jenom nemám ráda jeho mužské znaky.
Jaká jsou pozitiva a negativa na tom být takto veřejně viditelná?
Ve společnosti už mám přirozený respekt, protože jsem něčeho dosáhla, to mi nikdo neodpáře. Tím pádem se ke mně lidé chovají minimálně s tímto respektem. Řekla bych, že jsem v bublině nějakého postavení. Kdybych byla „nikdo“, tak by se mi život možná opravdu změnil naruby. Třeba bych strašně společensky klesla, možná bych měla problém najít si práci a tak dále.
Naopak dobré na tom je, že můžu přispět k tomu, aby společnost trans tematiku lépe chápala. Jsem ráda, že z vlastní zkušenosti můžu říkat o tomto stavu něco, co ostatní nevědí, co nemůžou vědět. Pak nemusí docházet ke spekulacím nebo předsudkům, které si všichni vytváří, protože se do toho nedokážou vžít. Na základě své osobní zkušenosti lidi možná nutím k tomu, aby si kladli otázky.
Daniela Špinar Česká divadelní režisérka Daniela Špinar. (18. srpna 2023)
|
Jaké otázky?
Třeba o své existenci, štěstí, jak jsou vůči sobě a společnosti upřímní. Nebo si díky tomu mohou přestat myslet, že trans lidé jsou jenom blázni, kteří musí splňovat jejich představy o tom, co to vlastně trans člověk je. Málokdo přemýšlí o identitě ve chvíli, kdy to nemá zapotřebí.
Najednou si také lidé můžou říct „aha to je zvláštní, to postihuje i ty, kteří zdánlivě vypadli, že mají všechno“. O to víc je to zamyšlení hlubší. Každý příběh je jiný a u nás zatím nebyl žádný někoho v takto vysokém postavení.
Cítíte nějakou zodpovědnost vůči trans komunitě?
Ne, protože jsem brzy pochopila, že se nemůžu zavděčit všem. Každý je přecitlivělý na něco jiného. Použiju jedno slovíčko a lidé jsou na něj přecitlivělí. Jiní mi zase děkují, že jsem to řekla na plnou hubu. Řekla jsem si, že budu jednat v souladu se svým svědomím a láskou vůči lidem, protože nechci být nenávistná. Stává se mi ale, že mi třeba gay aktivisté píší, že jsem transfobní, což je podle mě nonsens.
Česká divadelní režisérka Daniela Špinar. (18. srpna 2023)
Proč vám to píší?
Občas mám radikálnější názory a nebojím se pojmenovat určité věci. Tady se například lidé bojí říct slovo diagnóza, léčba. Říct, že trans žena není to samé jako žena. Všichni řeší, jak si to můžu dovolit, že ostatní zraňuju, ale já říkám, že pokud nemůžeš být nohama na zemi a nejsi schopný svůj stav racionálně pochopit, tak budeš vždy zraňovaný, protože lidé říkají různé věci a každý má radar jinde. Každý ho má tam, kde má slabinu.
Také vás někdy něco zraňovalo?
Když jsem prožila coming out a začala žít život jako trans žena, tak jsem začala být strašně přecitlivělá na to, jak o tom píší novináři nebo jak se mnou komunikují cizí lidé. Pak jsem pochopila, že čím míň to budu řešit, tím víc si získám respekt a budu v klidu.
Nemůžu říkat lidem, jak mi mají říkat nebo jak mě mají vnímat. Nemůžu také říkat novinářům, jakým způsobem o mně mají psát. To, jakým způsobem novináři referují o trans lidech a tranzici vypovídá o této době a já nemůžu být její spasitelkou.
Obecně si myslím, že jak se doba uvolňuje – za což jsem ráda, protože člověk může s menším strachem udělat třeba coming out – zároveň začíná být příšerně úzkoprsá na jazyk a terminologii. Najednou se extremizují tábory a názory. Říkám si, že ta doba je skvělá a zároveň úplně šílená. Sama se v tom snažím vyznat a jediné, co mi pomáhá, je, že jsem šťastná v tom, co žiju a ventiluju jenom sama sebe.
Jaké jsou předsudky o trans lidech, které nemáte ráda?
Například, že jsou to sexuální pracovníci, lidi na okraji společnosti, kteří se živí svým tělem. Převážně trans ženy. V minulosti to byla pravda a je to do jisté míry pravda i teď, protože společnost tuto skupinu opravdu vytěsnila a někteří ji považují za fetiš objekt. Čím víc se společnost posouvá, tak ale zjišťujeme, že trans ženy jsou i naprosto zajímaví lidé.
Další předsudek je, že trans ženy jsou muži, kteří chtějí dobýt chráněné ženské území. Že jak je společnost nastavena patriarchálně, tak ženy konečně něčeho dosáhly a muži jim lezou už i do tohoto zelí, což je taky samozřejmě nesmysl. Lidé si taky myslí, že když je člověk trans, tak vždy musí chtít naprosto kompletní změnu. Každý má ale individuální cestu, jak docílí souladu s vlastním tělem a myslí. Někdo má dysforii z chlupů, někdo z vousů, někdo z penisu. Trans člověk může žít plnohodnotně, aniž by stoprocentně přestoupil na druhý břeh.
Jedním z předsudků je také to, že trans lidé nenávidí svoje tělo a touží po operaci...
Ano, lidé mají představu, že nechci být ve svém těle a udělám všechno pro to, abych v něm nebyla, ale to není pravda. Já mám své tělo ráda, jenom nemám ráda jeho mužské znaky. Když nemám chlupy, mám ženskou strukturu těla a začnou mi růst vlasy, tak se cítím jako ryba ve vodě.
Ve vousech jsem se cítila příšerně, připadala jsem si jako bych měla masku. Můj penis je něco, k čemu nemám takový odpor, ačkoli bych si samozřejmě přála mít vagínu. Tu mít ale nemůžu. Je pro mě utopie si myslet, že operace ze mě udělá ženu. Mezi nohy mi nikdo nekouká a pokud najdu partnera, kterému to nevadí, tak je vše v pořádku a je to pouze mezi námi.
7. prosince 2022 |
K ženským rolím mě to vždy táhlo
Jaká byste řekla, že jste herečka?
To nedokážu posoudit. Nikdy jsem neměla moc možností tu kariéru prozkoumat. Herectví jsem pět let studovala a nebyla jsem si úplně jistá v kramflecích. Teď zpětně můžu posoudit, že když má člověk špatnou identitu, tak se mu špatně i hraje.
Cítila jste, že vás to táhne spíš k ženským rolím?
To určitě. Taky jsem si pár ženských rolí zahrála a vlastně mě to hrozně bavilo. Aniž bych cokoli z toho chápala, říkala jsem si, že byla neuvěřitelná svoboda to absolvovat. Hned mi ale došlo, že se zajímám o komplexnější věci a že herectví je pro mě příliš těsné a sebestředné. Potom jsem přešla na režii a tam jsem pochopila, že je to obor, co mě baví, protože v sobě spojuje spoustu prvků. Také mě mnohem víc baví být „za“ než „před“.
Režírujete po tranzici jinak?
Technicky asi ne. Zjistila jsem, že jsem pořád stejný ras a pedant. Mám ráda, když věci jsou tak, jak jsem si je vysnila. Co se týká tematiky, tak bych řekla, že posun je opravdu veliký. Ale myslím, že posun by byl po skončení v Národním divadle jakýkoliv, protože Národní divadlo má v sobě jistá pravidla. To se týká i témat. Musí to být trochu komerčnější, protože je to pro víc lidí a tak dál. Takže tematiku bych nejspíš změnila i tak, protože se najednou člověk může věnovat něčemu nemainstreamově a do hloubky.
V jiných rozhovorech jste říkala, že se chcete zaměřovat na queer témata.
Doteď jsem řešila queer otázku z hlediska snovosti, možností nebo barvy. Teď se chci věnovat intimním příběhům, zpovědím, coming outu, identitě. Nevím, jestli přímo tranzici, ale třeba vztahu muže a ženy, společenským rolím a genderu. Trošku prozkoumávat toto odvětví, které začíná být velice bouřlivé.
V kritických alejích bude dost „nablito“. Režisérka Špinar uzavírá éru v Národním |
To je divadlem celkem neprozkoumaná sféra. Co si od toho slibujete? Myslíte si, že tato témata diváci přijmou?
Od ničeho si nic neslibuju. Dělám to, co cítím. Tak by umělec měl pracovat, že dělá to, o čem je přesvědčený, že má dělat, a doufá, že se to setká s nějakou odezvou. Teď jsem dělala tři queer projekty a musím říct, že měly dobrou odezvu.
Jde o to, že tyto věci se dají dělat spíš v menších divadlech, které jsou undergroundové, protože tam přichází specifická sociální skupina lidí, kterou to zajímá nebo to přímo vyhledává. Myslím, že v mainstreamovém divadle bude trvat ještě dlouho, než se přistoupí k divadlu jako výzkumu nebo divadlu jako společenském dialogu.
Daniela Špinar v pořadu 13. komnata Daniely Špinar (2023)
Chtěla jste už jako malá pracovat u divadla?
Jako malá jsem chtěla být kadeřnice. Vždy mě hrozně fascinovaly vlasy a myslím si, že tak do dvanácti let jsem chtěla pracovat v kadeřnictví. Na vysoké školy jsem moc neaspirovala. Myslím, že jsem byla obecně považovaná spíše za dítě, které nebude úplně intelektuálně zdatné.
A kdy se to zvrtlo, že jste se rozhodla jít studovat na DAMU?
Zvrtlo se to, až když jsem začala vnímat, že existuje divadlo, což bylo poměrně pozdě, protože jsem ještě předtím absolvovala hotelovku a myslela jsem si, že budu číšnice nebo něco takového. Pak jsem zjistila, že mě to nebaví a dlouho jsem nevěděla, co bych chtěla dělat.
Kolem osmnáctého roku jsem poznala svět divadla, začala jsem chodit na Lébla, Morávka, Pitínského, Nebeského a podobné režiséry. Byla jsem úplně fascinovaná. Něco podobného jsem v církvi, ze které pocházím (Špinar vyrůstala v Církvi adventistů sedmého dne pozn. redakce), dělala, ale neuvědomovala jsem si, že by to mohlo být zaměstnání. Tak jsem si řekla, že bych chtěla být herečka.
Myšlenka „ty jsi asi trans žena, ty asi máš tuhle diagnózu“ přišla najednou po určitém impulzu a nedala se odehnat.
Jako detektivka a vrahem jste vy
Jak na váš coming out reagovalo divadelní prostředí?
Kdybych nebyla v Národním divadle, tak by na to asi koukali trošku jinak, ale myslím, že i to samotné divadelní prostředí je příšerně konzervativní. Jsou v šoku, nerozumí tomu. Spousta lidí mě považovala za blázna. To jsem nesla špatně, protože v tu chvilku jediné, co potřebujete, je pochopení a nějaká láska.
Tehdy jsem bojovala v rámci iniciativy Ne!musíš to vydržet proti konzervativnímu prostředí divadelního školství, kamenných budov a Národního divadla. Věděla, jsem že to prostředí je zkostnatělé, že na to, že je to umění, divadlo, svoboda, tak tam zdaleka nejsme. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Jak u vás probíhal proces uvědomování si, že jste transgender?
Celoživotně jsem chtěla být holka, ale myšlenka „ty jsi asi trans žena, ty asi máš tuhle diagnózu“ přišla najednou po určitém impulzu a nedala se odehnat. Čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím víc najednou rozumí sám sobě.
Přirovnala bych to k detektivce. Celou dobu hledáte vraha a najednou zjistíte, že vrah jste vy sám. Všechno to vychází z vás, vy jste ten člověk, co to nemá vyjasněné. Jakmile na to přijdete, tak do sebe důkazní materiál zapadne. Je to hrozná úleva, protože jste vyřešili strašně složitou hádanku, která vás doprovází celý život.
Nemá člověk tendenci takové myšlenky odmítat?
Samozřejmě jsem se snažila to odmítat, ale to nešlo. Přišlo mi, že není nic horšího než žít v nevědomosti. Ve chvíli, kdy to víte, i když ta pravda je sebehorší nebo sebebolestnější, je to ta největší úleva. Najednou se od toho můžete odrazit a smysluplně dál fungovat.
Můj mozek je nastavený žensky a tělo má mužské rysy, říká Daniela Špinar |
Zaznamenala jste v průběhu svého života postupný úbytek privilegií? Přeci jen jste si zažila roli heterosexuálního muže, homosexuálního muže a pak transgender ženy.
Rozhodně. Například v přirozeném respektu. V tom, že muž je víc slyšet, je brán jako větší autorita. Moje zkušenost je ještě odlišná, protože jsem si minulost vybudovala jako muž. Jsem trans žena, úplně nevím, co všechno musí normální žena zakusit, aby si našla místo v tom, řekněme, mužském světě.
Nárokuje si společnost to, jaké mají trans ženy být?
Poměrně často mi lidé říkají, co mám dělat, abych byla více ženou. Ale já se budu chovat a vypadat tak, jaká jsem já. Jsou trans ženy, které se z obavy, že nezapadnou do společnosti, snaží jakoby nasadit druhou masku. To je taky podle mě cesta do pekla, protože nikdy nebudou mít dost.
Ten relax a přijetí sama sebe spočívá v tom, že si řeknu: Já jsem trans žena, mám unikátní zkušenost, kterou nemá 99,5 procent lidí, a proč bych za každou cenu chtěla být normální, když jsem se narodila s touto věcí. Společnost můžu naopak obohatit tím, že budu sama sebou.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
