Jak moc se věnujete péči o svůj zevnějšek?
Ke kadeřnici chodím pravidelně jednou za osm týdnů. Vlasy jsou základ, je potřeba se o ně starat. I když třeba jedu k moři, tak vlasy dostávají hodně zabrat, takže mám různé sprejíčky, kterými si je snažím trošku oživit. Přikrývám si hlavu nejčastěji kšiltovkou nebo kloboučkem.
A o pleť se samozřejmě také starám. S přibývajícím věkem člověk vidí, jak moc pleť stárne a jak tomu musí věnovat víc péče. Spousta věcí je daných i geneticky, takže když se podívám na svou maminku, tak vidím sebe za pár let. Člověk inklinuje k vráskám, nebo naopak k tomu buclatému obličeji, kde vrásky nejsou. Snažím se hlavně si pleť hodně čistit, odličovat se pravidelně, ráda střídám krémy a různá séra. Zkouším, co mi vyhovuje. Krémy musí příjemně vonět, abych je na obličeji vůbec dala. A chodím na takovou tu běžnou kosmetiku.
Málokdo z diváků by při pohledu na vás řekl, že už jste babičkou. V čem je jiná péče o vnoučata než o svoje děti? Určitě teď víc rozmazlujete.
Rozmazluju. A když děti mám, tak se jim věnuju na sto procent. Snažím se aspoň jednou týdně si je brát na celé odpoledne, když to jde. Vymýšlím nějaké aktivity, i když nejdeme ven a jsme třeba jenom u mě doma. Snažím se jim opravdu věnovat, ale jsem hrozně úzkostlivá. Takže na hřišti jim vlastně nedám moc prostoru, protože je pořád pozoruju a hlídám. Musím se naučit jim nechat prostor, ale je to pro mě docela problematické, protože mám za ně úplně jinou zodpovědnost, než za své dítě, které vedle mě tak nějak vyrůstalo, všechno šlo přirozeně a o spoustě věcí jsem ani nepřemýšlela, které by se mohly stát. Ale strašně si to užívám, baví mě to a hrozně mě naplňujou energií.
Vaším hlasem promlouvá Angelina Jolie, Mariska Hargitay v seriálu Zákon a pořádek a další. Ale se kterou herečkou vám to doslova úplně secvaklo?
Myslím, že s oběma, které jste teď vyjmenoval, jsme si sedly. Angelina má hodně velikou pusu, takže tam jsem musela dávat ve všech filmech pozor na ty její nádechy, výdechy. Je to tam hodně vidět. Ale herečku, kterou mám ráda, je Kirsten Vangsnessová ze seriálu Myšlenky zločince. Ta postava se jmenuje Penelopa Garciová a je to taková blonďatá, šílená ženská, která vlastně není s týmem. Je to počítačová maniačka. Na tu jsem naladěná, takže vždycky, když ji dabuju, přijdu do studia a už nemusím ani zkoušet. Většinou si pustím první dvě, tři věty a už jsme na sebe tak zvyklé, že to jde samo. (smích)
Ano, ona je hodně pohoršená, znechucená, jsou tam neustálé povzdechy...
Ano, je to tak. Je to hodně barevné. Není to jenom o tom, že říká text, ale je to hezká herecká práce i příležitost pro mě. Nemáte pocit, že jen čtete text, nebo že se trefujete. Člověk má možnost si to zahrát a jít s ní, a to mě baví.
Když zrovna dabujete, tak samozřejmě ty herečky vidíte. Absorbujete i nositelnou módu od hereček ze seriálu Zákon a pořádek?
Jo, to se mi líbí. Tam je přesně ten styl, kdy ženská je ženská. Umí nosit saka, umí nosit i pánskou módu. Dost často to přenáším do svého soukromého života. Mám hrozně ráda džíny a k tomu mám ráda nějakou elegantní věc nahoru, košili, sako. A třeba krásné vysoké lodičky. Ale v létě jsou to šaty. Mám jich plnou skříň a teď je přesně to období, kdy ráno otevřu šatník a koukám, které si vezmu. Nemám moc ráda punčocháče, punčochy, svědí mě to, necítím se v tom dobře, takže léto je pro mě úplně fantastická příležitost nosit šaty.
Prošla jsem peklem nevěr, únosů syna, dluhů i výhrůžek smrtí, říká Řandová |
Působíte velmi uvolněně a optimisticky. Možná byste mohla některým ženám, které nemají třeba lehké životní období, poradit, jak jste v sobě zprocesovala to, kdy vám v životě nebylo úplně hej. Jaký to byl proces, abyste měla pak čistou hlavu? Co tomu předchází?
Především jsem byla ráda, že v době, kdy jsem neměla úplně lehké období, jsem měla práci a věděla jsem, že do ní jít musím. Že se nemůžu hroutit a nemůžu do práce nepřijít, nebo přijít ve stavu, kdy nebudu použitelná. To mi hrozně pomohlo a snažila jsem se pořád myslet optimisticky. Když mi bylo do breku, a že jsem si opravdu párkrát pobrečela a měla jsem pocit, že ta situace je bezvýchodná, tak jsem vždycky nějak znovu nastartovala.
A všem radím nepropadat žádným depresím, i když máte pocit, že v tu chvíli jste ten nejpostiženější člověk na světě. Tak to tak není. I tyto příběhy se stávají. Lidi to řeší na celém světě. Člověk musí pomoct jenom sám sobě, nepomůže vám nikdo jiný. Neutápět to v alkoholu, v žádných antidepresivech, myslet dopředu, pozitivně. Vždycky myslet na něco, co vás čeká hezkého. Já jsem věděla, že mám syna, že musím pro něj fungovat. A to je ten lék na to.
Spousta lidí, když jsou mladí, tak si neuvědomují, že v životě je můžou potkat určité propady. Život je v sinusoidě, ať chceme, nebo nechceme. Užíváte si teď, když se máte hezky, opravdu plnými doušky?
Užívám. Teď přesně zažívám okamžiky, kdy se ráno probudím a říkám: „To je přece fantastické! Probudila jsem se, nic mě nebolí. Co mě čeká za den?“ Je mi jedno, jestli je hezky, jestli prší. Každý den je krásný a já se těším, co mi nového přinese. Ale samozřejmě musí člověk s nějakou pokorou do toho dne jít, protože přesně, jak jste říkal, ty sinusoidy se prostě v životě dějí. A vím, že může zase přijít nějaký okamžik, který budu muset řešit a nebude tak veselý. Takže si každý hezký šťastný den užívám úplně naplno. Usmívám se, snažím se energii, kterou teď cítím, předávat i na okolí, na lidi kolem sebe a funguje to.
Taky jste jednou z těch, která by nechtěla za žádnou cenu vracet čas, roky, protože je ráda za zkušenosti, co má?
Tak ke čtyřicítce bych se vrátila, kdybych tu možnost měla. Protože tam už člověk ví, o čem život je, nebo aspoň prožije kus života s těmi hezkými, i s ošklivějšími věcmi. A ta zkušenost... Už bych věděla, které věci bych řešila jinak. Možná bych se do některých věcí tak úplně nezamotala. Ale ta možnost není. Já si vůbec nestěžuju a jsem spokojená.
7. července 2020 |
