Jak vaši rodiče přišli na tak neobvyklé křestní jméno?
Moje maminka je velmi netradiční, takže i své dcery pojmenovala na svou dobu velmi netradičně v duchu svého založení. Moje sestra se jmenuje Adriana.
A jak vy jste přišla k herectví?
Balet a zpěv, to byla moje vášeň od mala. Navíc jsem coby dítě navštěvovala všemožné konkurzy na dětské role, občas jsem si i někde zahrála. Herectví se prostě nabízelo coby ideální vyústění mých zájmů. Rozhodla jsem se studovat konzervatoř, ale shodou okolností byl rok, kdy jsem skládala přijímačky, tak silný, že mě nakonec nepřijali. Šéf katedry Jiří Vala za mnou ale tehdy přišel s tím, že to určitě nemám vzdávat a že mám zkusit přijít za rok.
Mezitím ale přišla nabídka jedné z hlavních rolí ve filmu Bota jménem Melichar.
Asi to tak mělo být. Nastoupila jsem sice na ten rok na gymnázium, ale kvůli natáčení jsem tam měla individuální režim. Tak nějak se vědělo, že jsem tam kvůli konzervatoři stejně jen dočasně. Příští rok jsem pak už na konzervatoř skutečně byla přijata, a rovnou do druhého ročníku. Udělala jsem rozdílové zkoušky a v ročníku se tak znovu potkala se všemi, které vzali ten rok přede mnou. Mými spolužáky byli například Mahulena Bočanová, Tereza Brodská, Nela Boudová, Míša Jílková nebo Martin Zounar.
Ve filmu Bota jménem Melichar hrají velkou roli stříbrné kozačky.
Těm se tam říká Hromnice. Já je coby Jolanka jejich majitelce nedopatřením odcizím, a ona pak naříká, kde jsou její zlaté Hromnice. Přitom byly stříbrné.
Seriál Bylo nás šest jste natáčela také coby studentka.
To bylo během studií na konzervatoři, a zahráli jsme si v něm snad všichni spolužáci. Bylo to ze školního prostředí, takže jsme se Jiřímu Adamcovi hodili i na vedlejší role a komparz. Bohužel jsme natáčeli ale spíš jen v Praze, takže jsme nezažili to, co třeba v případě seriálu My všichni školou povinní, kdy jsme třeba čtrnáct dní bydleli mimo domov. Pro nás to byl zážitek, pro produkci ale spíš katastrofa.
Vzpomenete si dnes, čím před třiceti lety žila vaše postava jménem Jitka?
V seriálu jsem hrála studentku ČVUT, která je zamilovaná do Davida Matáska. David byl v té době hvězda, točil Básníky a já se o něj měla v roli ucházet, což pro mě bylo tenkrát něco. Mou sestru hrála spolužačka Eva Horká, která mi pomáhala spřádat sítě, jak Davida sbalit. Nakonec ho ale sbalila ona! Tedy samozřejmě pouze v předepsané roli.
Legendární herec Čestmír Řanda byl vaším tchánem. Stihli jste se potkat?
Bohužel ne, zemřel dva roky předtím, než jsem se seznámila s jeho synem. Spousta kolegů mi ale pak říkala, že bychom si rozuměli. Pan Řanda stejně jako já miloval dabing, hodně se mu věnoval. Ještě dnes, když slyším jeho hlasem mluvit třeba Phillippa Noireta, moc jeho práci obdivuji.
Váš syn je třetím Čestmírem Řandou v pořadí. Nechystá se jít ve stopách svého otce a dědečka?
I když o tom chvíli uvažoval, nakonec zvítězil sport. Před přijímačkami na konzervatoř totiž pochopil, že by na své milované ragby a další aktivity prostě neměl čas, a to ho definitivně odradilo. Občas si ale se mnou ještě coby dítě někde zahrál, jak v televizi, tak v dabingu. Vlohy přece jen podědil. Navíc je svému dědečkovi čím dál tím víc podobný.
Momentálně nejste v žádném divadelním angažmá. Není to dost neobvyklé na vystudovanou herečku?
Hned po škole jsem nastoupila do kladenského divadla, což pro mě znamenalo pět let intenzivního hraní. Zahrála jsem si spoustu krásných rolí, ale pak jsem otěhotněla, a protože jsem v devatenácti letech prodělala zánět pobřišnice a velkou operaci, bylo mé těhotenství prohlášeno za rizikové. Chtěla jsem mu proto vše podřídit. Mateřství pro mě bylo důležitější než stálé divadelní angažmá.
Potom přišel dabing.
Do něj jsem se vrhla po hlavě, navíc se dal perfektně skloubit s mojí mateřskou. Často jsem syna brávala i do studia, kde na mě v pohodě mohl v sedačce ty dvě tři hodinky počkat. To by v divadle nešlo.
Syn už je dospělý. Ani dnes vás divadlo neláká?
Ale ano. Občas jsem si zahrála v pěkných věcech. Úžasné byly třeba Jeptišky, které jsme pět let hráli v Divadle Jiřího Grossmanna, nebo Orfeus v podsvětí v divadle v Liberci. Dnes je ale trend zájezdových představení. Všichni kolegové neustále kočují po celé republice, a to není nic pro mě. Díky svému hlasu mám tolik práce, že bych další aktivity do svého diáře dostávala jen těžko.
Téměř exkluzivně propůjčujete hlas například Angelině Jolie. Jak se vám s ní stárne?
Dabovala jsem myslím dvacet filmů z pětadvaceti u nás uvedených, ve kterých hrála. Takže se známe celkem dobře. Od doby Lary Croft vnímám samozřejmě její fyziognomickou proměnu, ale stále se mi líbí. Navíc musím říci, že není jen bezduchou komiksovou a akční hrdinkou, ale hrát opravdu umí. Dobový film Výměna, který byl natočen podle skutečné události, mě díky jejímu výkonu naprosto uchvátil. Zato jeden z jejích posledních projektů, film U moře, který režírovala a s Bradem Pittem si v něm i zahrála, mě moc neoslovil. Kladla jsem si otázku, proč ten film vůbec vznikl. Možná měl být pomníkem jejich partnerské krize, ten film totiž o partnerské krizi je.
Za váš dabingový výkon ve filmu Zloba - Královna černé magie jste dokonce získala Diváckou cenu Františka Filipovského.
Při dabování této role jsem si v duchu říkala, že jestli mám někdy dostat cenu za dabing, mělo by to být teď. Zloba byl můj zatím snad nejnáročnější dabing vůbec. Jednak jsem na něj dělala normálně casting, nebylo vůbec automatické, že roli dostanu, i když Angelinu dabuji dlouho. Ten film se točil snad čtyři dny. Nedalo se to absolutně dabovat najednou, což děláme běžně. Pracovali jsme na každém nádechu a vzdechu. Ta role je hodně emocionální a hlasově náročná. Není to jen tak přečíst text. Dobrý dabér tu roli musí prostě znovu zahrát. Proto si myslím, že kdo si herectví nikdy nezkusil, těžko může dabingovou roli správně prožít.
Dobrodružství kriminalistiky (1990)
Co medvědi nevědí (1988)
Bota jménem Melichar (1983)
Občas si zahrajete v nových českých seriálech. Sledujete je i jako divák?
Mám radši ucelené seriály. Ty s určitým počtem dílů než ty nekonečné. A i když v Ordinaci v růžové zahradě jsem si třeba zahrála, příliš ji nesleduji. Zato třeba První republika byla úžasná. A moc mě překvapilo, jak zdánlivě obyčejné scény, které jsem ve své roli natáčela, vypadaly pak na obrazovce nádherně a výpravně. Dokonce jsem měla v První republice tu čest vyzkoušet si originál sto let starý dobový kostým. Málokdo z přátel mě ale v roli matky Vladimíra Polívky poznal, měla jsem tam totiž černou paruku. Coby televizní divačka preferuji kriminálky. Úžasný je třeba Soudce A. K. s Davidem Švehlíkem. Ten se mi moc líbí a jsem ráda, že jsem měla možnost si s ním zahrát epizodní roli v Kriminálce Anděl.
Hodně času trávíte v potemnělých studiích, našla jste k nim nějakou protiváhu?
Našla jsem ji, a absolutně jí propadla. Mojí vášní je už čtyři roky golf a letos jsem se dokonce poprvé odhodlala hrát turnaje. Ale samozřejmě je to spíš letní sport. Zimní temná studia kompenzuji lyžováním nebo cvičením jógy a pilates.
