O2 arena je fakt velký prostor. A já tam nikdy na pódiu nestál, ale pokaždé, když se tam chystá kapela zvyklá na menší pódia, tak přemýšlím o tom, jestli ten skok není až moc obrovský.
Myslím, že je to ještě větší než obrovský skok! Ale technicky vzato po koncertě ve Foru Karlín není kam jít. Tipsport Aréna na Výstavišti je podle mě mrtvá a jiná hala pro osm devět tisíc lidí v Praze prostě není. Navíc se nám hromadily otázky typu: Nepřemýšleli jste o O2 areně? Tak chci všechny ubezpečit, že o hraní v hokejové hale přemýšlím asi od dvanácti let a zůstalo mi to doteď (smích). Kdy byla O2 arena otevřena kvůli tomu mistrovství světa v hokeji?
Myslím, že v roce 2004.
No, tak tehdy mi bylo devatenáct, studoval jsem konzervatoř a seděl na kolejích u televize, kde zrovna novou arenu ukazovali. Jakožto věčný snílek jsem si před spaním představoval, jak v ní vystupuji. Už jsem si to i zkusil. Hrál jsem tam před Beyoncé, s Kabáty a ještě na jedné akci...
S Karlem Gottem, přece!
Samozřejmě. Mimochodem Karel byl ten, který, když jsem říkal, že bych si to tam taky jednou třeba zkusil, odvětil – já myslím, že bys měl! Možná to řekl ze slušnosti, ale mě to tenkrát hodně nakoplo.
Do koncertu zbývá ještě necelý rok. Už máte vymyšlené, čím bude jedinečný?
Mám, a dokonce mám i hosty...
... které neprozradíte?
Já nejsem ten typ! (smích) Všichni mi říkají – Neblázni, musíš to říct dopředu, aby se prodávaly lístky.
A prodávají se lístky líp díky hostům?
Já myslím, že ne. Naopak je hezké, že člověk neví, co má od takového koncertu čekat. Kdybych dopředu propálil, že do Fora přijde Karel Gott, možná by se na to lidi až moc soustředili. Takhle to bylo překvapení, já seděl u piana a viděl jsem, jak jim padají brady. Takový moment by se neudál.
Abychom to nezamluvili. Jsme rok před koncertem, který nazýváte „životním“. V jaké fázi jsou přípravy?
Je dané datum, za námi je půl roku jednání a teď začíná ta zábavná část. Máme už nějaký nákres pódia, s ohlášením jsme odhalili i grafiku na plakáty, každý den se řeší něco nového a mě to hrozně baví. Taky jsme se rozhodli, že nepůjdeme cestou „hladovění“, ale naopak budeme lidem hrát přes celé léto na festivalech.
A samostatné koncerty?
To ne, s těmi jsme sekli dvěma křty – v pražském Roxy a brněnském Sono Centru loni v listopadu. Trochu mě to mrzí, protože je to neskutečná zábava. Ale budeme k vidění na festivalech, které nám historicky nějak pomohly a ke kterým máme vztah.
Já jsem z koncertů v Sonu vždycky unesený. Že tam je skvělý zvuk?
To jednak, ale brněnské publikum je nám z nějakého důvodu hodně nakloněné a dost si rozumíme. Bylo to skvělé včetně hodně kvalitního mejdanu. Myslím, že na to jen tak nezapomeneme, ale možná přijdeme do pekla. (smích) Samozřejmě trochu přeháním.
Nechci si představovat, jaký mejdan bude po O2 areně...
Po Foru Karlín jsem měl vymyšlené, jak dva dny nebudu doma. Přítelkyně mi to dovolila. Ale v jednu ráno jsem seděl na after party a jen jsem cítil, jak mě míjejí slova. Takže v půl druhé už jsem ležel a prý dost hlasitě chrápal.
Na křtu desky Vlastní svět v Roxy jsem si uvědomil, jak vaše vlastně úplně malá kapela ve složení kytara, basa, bicí a klavír má dost silný a plný zvuk. Ovšem otázka zní – utáhnete tím i tu halu?
My nejsme z těch muzikantů, kteří by listovali časopisy o aparaturách a zkoušeli by pořád nějaké různé nástroje. Máme stále to samé vybavení. Já jsem navíc člověk, co by klidně postával někde v rohu. Ale na pódiu se to změní, tlučeme do všeho a dohromady to dává skvělou energii. V O2 areně... Těžko říct, jestli budeme jako Leoš Mareš s jeho obří scénou od Martina Hrušky. Já chci, aby si se mnou lidi zpívali písničky. A to, že budou okolo nějaké efekty, je super, ale není to to hlavní. Hodně se budeme zabývat zvukem, ta hala není jednoduchý prostor.
Jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem v O2 areně zažil, byl Brian Adams, který měl úplně holé pódium, za ním byla jedna obrazovka a celé to pojetí bylo jak u rokenrolu z 50. let. Takže ten přístup chápu.
No, mě to někdy dokonce i ruší! Když za kapelou jede ještě nějaký obrovský příběh, tak často zapomenete, že jste vůbec na koncertu. Ale taky se v tom nějak posouváme. Kdysi mě nezajímalo nic jiného než sedět u piana a zpívat, teď už řeším světla a třeba, kde by co mohlo bouchnout.
Jasně, někdy to koncert oživí.
Já se hlavně pořád učím. Něco už znají všichni muzikanti v republice a u nás na Šumavě to nějak ještě nebylo. Mlhy, konfety už má dneska skoro každý! My před pár lety neměli vlastního zvukaře, osvětlovače ani řidiče. Teď je nás v týmu jedenáct a je to fajn parta.
A taková malá firma, kterou je potřeba uživit, ne?
To je samozřejmě jedno z úskalí, ale zase se během samotného koncertu už můžu soustředit jen na muziku. A tím nemyslím, že ze sebe budu dělat nějakou hvězdu, ale můžu si promýšlet, jak vlítnu na pódium, a ne že tam budu šest hodin předem něco chystat.
A dá se pak buď pařit, nebo hned po koncertu vytuhnout. Chápu.
No, přesně. Ale ještě k tomu, jak se pořád učím, tak musím vyprávět strašný zážitek z Fora. Měli jsme asi dvě stě VIP vstupenek, v jejichž rámci bylo „meet and greet“, tedy setkání s fanoušky. A to jsem teda trochu přehnal. Já mám lidi hrozně rád, ale hodinu před koncertem už jsem tušil, že trochu nestíhám. Mělo se začínat pět minut po osmé, já v osm přímo za pódiem udělal živý vstup do Televizních novin. A když jsem skončil, road manager mi podal sako a řekl – Tak běž! Všichni se hodinu dvě chystali a já šel na scénu rovnou.
A hodinu dvě předtím jste si teda jen podával ruce s fanoušky?
A podepisoval se a tak. Což bylo samozřejmě skvělý! Naštěstí kolem sebe nemám tak hysterické fanoušky jako jiné kapely. Nikdo mě nečeká před barákem. A občas mi na koncert přinesou dárek nebo přijdou povyprávět, co s mojí muzikou zažili, je to hrozně fajn.
No, nečekají před barákem... Komu by se chtělo jezdit stalkovat zpěváka na Šumavu!
To je pravda! (smích) Na druhou stranu, můžou to spojit s výborným lyžováním!
Vy jste si vlastně v Železné Rudě otevřel penzion, ne? Jak vás to napadlo?
Jo, koupil jsem tři apartmány. Cítil jsem, že potřebuju chvíli řešit taky něco jiného než hudbu, takže celou zimu házím sníh a odplužuju naše parkoviště. Na pokojích jsou rozvěšené moje vyřazené kytary. Sem tam udělám koncert se dvěma písničkami. A taky jsem chtěl, aby mě k domovské Šumavě zase něco začalo víc poutat.
Přitom patříte k těm muzikantům, kteří kouzlu velkoměsta úplně nepropadli a domů na Šumavu se vracíte stejně, ne?
Xindl X mi teď psal z Tenerife a bude tam další dva měsíce, to je ještě dál!
To jsou takové ty zimní dovolené. Ale já myslím trvalý pobyt.
No, ono to má smysl jen pro domorodce, který tu vyrostl. V Praze se umím skvěle bavit, ale v Železné Rudě jsem doma. A drží mě to při zemi. Začnete trochu lítat na obláčku z toho, co všechno po vás chtějí podepsat, a doma dostanete do ruky koš k vynesení nebo za úkol posekat trávu. A já si připadám, že je mi zase patnáct a mám na Šumavě brigádu.
A pak si odskočíte do největší zdejší haly zahrát...
Jasně, pak si dám O2 arenu. A druhý den budu zase někde... co to bude, únor... no, to budu ubytovávat hosty.
