Po nárazu se plně rozjetý expres Panonia roztrhl a dva jeho vagony se z několik desítek metrů vysokého viaduktu zřítily na zem. Následky tragédie přitom mohly být ještě daleko horší, protože třetí vagon dělilo od hrany mostu a pádu do údolí říčky Libochovky jen několik decimetrů.
„Štěstí bylo, že se ty dva vagony odtrhly a nestrhly tak s sebou do hlubin i zbylých devět plně obsazených vozů,“ vzpomínal jeden ze svědků hrůzostrašné události v televizním dokumentu Osudové okamžiky.
Kromě tří desítek Poláků zahynula v roce 1970 u Řikonína také jedna Češka a dalších patnáct lidí utrpělo zranění, z toho třináct vážná. Odklízení trosek, které pokryly údolí, zabralo povolaným vojákům dva dny.
Nehoda, za niž soud později vyměřil dva několikaleté tresty vězení, měla několik příčin. Patřilo k nim hlavně nedostatečné technické zabezpečení frekventované trati z Brna do Prahy, kde kontrola zcela závisela na lidském faktoru. V místě navíc byl hustý provoz, který komplikovala častá zpoždění.
Osudného rána po sedmé hodině zůstal kvůli zaplněnému nádraží v nedalekém Tišnově stát jeden z nákladních vlaků u vjezdu do stanice Řikonín, přičemž jeho konec zasahoval až na viadukt.
Tam do něj kvůli chybě hláskařky z Níhova, která na daném úseku po telefonické domluvě pouštěla vlaky, narazila zezadu osamocená lokomotiva vracející se do depa, kvůli čemuž osm vagonů z nákladní soupravy „poskočilo“ k vedlejší koleji. Po ní přitom v protisměru zrovna přijížděl expres Panonia.
Výpravčího v Řikoníně upozornila na nebezpečí hláskařka a on měl 45 sekund na to, aby rychlík zastavil, to však neučinil. Následně byl kvůli tomu odsouzen na čtyři a půl roku vězení. Hláskařka, která shodou okolností sloužila svou první samostatnou směnu, dostala ještě o dva roky vyšší trest.
Slovenská posádka Panonie jedoucí rychlostí přes 80 kilometrů v hodině spatřila vykolejené nákladní vagony na „své“ koleji až na poslední chvíli, takže už neměla šanci střetu zabránit. Druhý strojvedoucí, Ján Žemla, pouze stihl uskočit na druhou stranu kabiny ke svému kolegovi, čímž si zachránil život. „Vlak se roztrhl, všude byla spousta skla,“ líčil Žemla.
Paradoxní je, že samotná lokomotiva při srážce nevykolejila a pokračovala ještě 70 metrů v jízdě. Z podvozku lehátkového vozu za ní se však utrhla celá skříň, která se zřítila do propasti, kam ji následoval také jídelní vůz.
„Zbavili jsme se úlomků skla, které nás zranily v obličeji. Měli jsme i pohmožděné nohy, přesto jsem doběhl k návěstidlu, spojil se s výpravčím a ohlásil, co se stalo,“ vyprávěl strojvedoucí.
Třicet Poláků zemřelo na místě, jedna pasažérka pak cestou do nemocnice. Na místo se po nehodě seběhli místní lidé včetně tehdy čtrnáctiletého Zdeňka Kříže.
„Pod viaduktem jsme chodili mezi rozházenými bečkami, asi s pivem, které tam popadaly z toho nákladního vlaku. Na svahu byly ty dva spadlé vozy z rychlíku, jeden z nich byl vpředu asi z pětiny zmáčknutý jako harmonika. Nástupní dveře, okna, všechno,“ uvedl pamětník.
Řikonínská nehoda je čtvrtým největším železničním neštěstím v historii Česka. Ze tří horších se hned dvě události odehrály na Břeclavsku – v Šakvicích a Podivíně.
