Pokud sledujete herní weby a jste obeznámeni s tím, které tituly nejvíce frčí, nebude pro vás následující odstavec novinkou. Jakkoliv se produkty vydavatelství jako Electronic Arts, Activision nebo Ubisoft stávají terčem kritiky, na širokou popularitu jejich hitů to zásadní vliv nemá.
Ty největší průšvihy sice nedominují prodejům tak, jak se původně očekávalo, že by je však měli vydavatelé problém udat, to se říct nedá. Důvodů je celá řada, od konzervativního fanouškovství a obeznámení širší hráčské komunity s existencí značky přes velkolepé marketingové kampaně až po přístupnost jednotlivých titulů co nejširšímu okruhu potenciálních zákazníků.
S posledním jmenovaným souvisí i trend, který v poslední době výrazně nabírá obrátky. Snaha zaujmout každého a obsahově v sobě zahrnout co možná nejvíce rozdílných přístupů je aktuálně nejvíce patrná ve značkách od Ubisoftu. Jejich hry v otevřených světech, ať už je to Ghost Recon Wildlands, Far Cry, nebo Assassin’s Creed, jsou učebnicovým příkladem toho, že se společnosti její přístup maximálně vyplácí.
K prvkům jako volitelná obtížnost nebo možnost přistoupit k řešení daného úkolu rozdílným způsobem se postupně přidává i pokud možno co nejvíce neurčitá a modifikovatelná hlavní postava, s níž se bude moci identifikovat hráč bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, vlasů, vousů a všeho možného.
Hlavní postavy patřily v sérii Assassin’s Creed k tomu nejlepšímu
V připravovaném Assassin’s Creed: Odyssey mi tak oznámení možnosti zvolit si jednu z dvou hratelných postav vyrazilo dech. Titul s tak silným důrazem na spletitý lore a charaktery hlavních postav vám najednou dává možnost vybrat si, zda budete hrát za žoldnéře Alexia nebo jeho ženskou variantu jménem Kassandra.
Zatímco ze strany herních médií bylo toto rozhodnutí bráno jako jednoznačné pozitivum, osobně mi tento přístup příliš nevoní. Buď bude jedna z postav (zatím to vypadá na Kassandru) představovat kánon a tím pádem budou hráči, kteří si ji nezvolili, mít pocit, jako by ten pravý příběh tak úplně neodehráli, anebo bude celý děj v rámci série naprosto zbytečný. Souvisí to i s tím, že hra má mít údajně více konců.
Podobně na mě působí i další „vylepšení“, a to dialogové možnosti, které si v této hře odbudou v rámci série premiéru. Postavy již nebudou disponovat vlastním charakterem a individualitou, namísto toho budou fungovat jako avataři. Což je změna přístupu, která sama o sobě není kladná ani záporná, ale jakožto velkému fanouškovi přiblblého univerza AC se mi tento krok vůbec nelíbí. Posun v rámci této série, která dala vzniknout celé řadě charismatických postav, názorně ukazuje, jak je pro vývojáře důležité, aby hra oslovila co největší množství lidí.
Far Cry 5 nabídl místo zajímavé postavy němého Bobeše. Hlavně podle vašich představ.
Jistě není náhoda, že i letošní Far Cry 5 měl poprvé v sérii postavu sice s kompletně upravitelným vzhledem, ale bez špetky osobitosti. Oproti předchozím dílům ztratila i dar řeči. Docela by mě zajímalo, jak se tento vývoj odrazí na značce Splinter Cell. Bude v případném dalším dílu na výběr i Sam Fischerová?
Podobné tendence se neomezují jen na Ubisoft. Hodně toho bylo napsáno o svérázné inkluzi v rámci připravované střílečky Battlefield V, která jde přímo ve stopách Call of Duty: WWII. Na trend lze klidně nahlížet i z pozitivní stránky. CoD: WWII i Far Cry 5 se prodávají jako o závod a zdá se, že tato otevřenost přivádí k těmto hrám víc lidí, než těch, kteří si jejím následkem hru nekoupí. A pro multiplayerovou hru, kde je počet aktivních hráčů stěžejní, je takové vítězství o to cennější.
Problém je v tom, že zatímco u některých ze zmíněných her může jít o designovou volbu, která se opírá o subjektivní preferenci každého z nás (tedy nelze rozhodnutí paušálně odsoudit), u jiných her je to mnohem jednoznačnější. Krásným příkladem je série Resident Evil. Její šestý díl v sobě pojal prvky absolutně nefunkčního hororu, hollywoodské akce, singlu, kooperace i klasického multiplayeru.
Tolik kritizovaný Resident Evil 6 je druhou nejprodávanější hrou v sérii.
A ačkoliv si Resi6 jako každá jiná hra své zastánce najde, dodnes platí nejen za největší, ale také nejhorší díl série. Jenže v prodejích ho dokázala trumfnout jenom pětka a víc než solidní prodejní výsledky se nepodařilo překonat ani tolik velebené sedmičce. Není to vůbec snadné, když nabízíte „pouze“ špičkový horror, intenzivní zážitek pro jednoho hráče a ještě možnost prožít si jej ve virtuální realitě.
V přípravě na božsky vypadající remake dvojky aktuálně střídám zmíněný Resi6 s remakem původního Resident Evilu a ačkoliv k šestému dílu rozhodně necítím odpor, zážitek z hraní jedničky je neporovnatelně silnější. Jenže to jsme opět u toho. Hry jako původní Resident Evil baví díky nesmlouvavé neústupnosti, s jakou se vám zaryjí pod kůži.
Pro takový typ hry je charakteristické, že po hráči vyžaduje, aby se ho naučil. I proto se mi během jejího hraní neustále vybavuje tolik omílaná RPG akce Dark Souls, jejíž přínos hernímu průmyslu nelze při nejlepší vůli docenit. Ale stejně bychom mohli mluvit i o jiných titulech. Zkuste se třeba někdy zeptat fanoušků kultovní strategie Europa Universalis.
Resident Evil Remake není pro každého a umí naštvat. Jinými slovy, je vlastně perfektní.
„Není to hra pro každého a dokáže dost naštvat“, opakujeme často v recenzích. Při těchto slovech byste měli zpozornět, protože je to jeden z největších komplimentů, které můžeme hře dát. Ohromné množství her, které každým rokem vychází, má za následek i to, že si v něm každý najde to své. I proto mi nevyhraněnost a jistá bezobsažnost zmíněných „her pro každého“ překáží čím dál tím víc.
Minulý týden jsem psal článek na připravované Metro: Exodus a v rámci rešerše jsem měl možnost zhlédnout rozhovor s jeho tvůrci ze studia 4A Games. Hlavní vývojář Andrij Prochorov v něm doslova tvrdí: „Upřímně, je nám fuk, kdo bude hrát naší hru. My ji děláme pro sebe, a když se nám bude líbit, pravděpodobně se bude líbit i někomu dalšímu.“ To je přístup!
