Josef Hardtmuth, stavitel knížete Lichtenštejna, byl povahy poněkud prudké a vznětlivé. Když v tvůrčím zápalu navrhoval drobné i velkolepé stavby, byl prý od uhlu umazaný až hanba. Měl-li však podat urozenému zaměstnavateli ruku, nesměl být špinavý jako čuně.
A tak šup, utřel si usmolené prsty do bílé košile. Dennodenně tak musela milá paní Hardtmuthová bělit prádlo, aby jí manžel nedělal ostudu. Není divu, že nakonec Josefovi přikázala, aby vymyslel tužku.
Nejspíš to tedy neřekla přesně takhle, jisté ale je, že než by si nechal kazit dny manželčiným spíláním, uzavřel Josef uhel do dřevěného pouzdra, a tak objevil svou „horu světla“, persky Koh-i-noor.
Stalo se tak ve Vídni a psal se rok 1790. „Inu, za každým dobrým nápadem hledej ženu,“ usměje se Vlastislav Bříza, dnešní majitel firmy Koh-i-noor Hardtmuth a pokračovatel tradice výroby tužek. A taky pastelů, pastelek, kříd, olejů, temperek i vodovek, tuší, inkoustů, kružítek či pravítek. Prostě všeho toho, bez čeho by generace školáků neprošly ani první třídou, pilní úředníci nevyplnili žádný formulář a umělci neudělali na plátně jedinou šmouhu.
V Budějovicích by chtěl žít každý
Hardtmuthové sice začali tužky vyrábět v centru habsburské monarchie, ale lepší podmínky a především levnější pracovní síla je zavály v roce 1848 do Českých Budějovic. Vždyť tam by chtěl žít každý...
A už tu zůstali, i když se přes fabriku v samém centru města valily dějiny občas hodně a jindy ještě víc třaskavě. Pod komínem, který důstojně shlíží na mumraj pod sebou i soutok Vltavy a Malše, se tak tužky, jimž Josefův vnuk Franz vtiskl roku 1888 žlutou barvu a jméno diamantu, vyrábějí skoro dvě staletí.
„Už jsme ale v docela jiné situaci. Když Hardtmuthové dobyli svou tužkou Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, byl to světový hi-tech. Opřít ale podnikání o výrobu tužek dnes, kdy je chrlí celá Asie, by nebylo prozíravé,“ uvědomuje si podnikatel, jehož impérium Koh-i-noor Holding zvládne stejně dobře vyrobit psací potřeby, jednorázové zdravotnické pomůcky, nástroje a formy pro strojírenský průmysl, distribuovat LPG i pečovat o klienty čtyř jihočeských hotelů.
S tužkou na cestě kolem světa
No jo, jenže když se řekne Koh-i-noor, stejně si každý představí hlavně žlutou tužku zvanou „patnáctistovka“.
„Má v sobě symboliku, tradici a sílu,“ souhlasí Vlastislav Bříza, zatímco pár metrů od jeho kanceláře se líhnou další a další generace slavných tužek, jež se od slavné vítězky z roku 1900 téměř neliší.
Vypadají, nechť pan továrník promine, úplně obyčejně. Prostě nalakovaný kus dřeva a uvnitř tuha. Tak jaképak copak? „Když ji držíte v ruce, ani si neuvědomíte, co všechno má tužka za sebou,“ vezme výrobní manažer Karel Bednařík tužku do ruky a začne vyprávět: „Grafit z dolů na Ukrajině, v Číně a Zimbabwe zpracujeme v továrně v Netolicích. Prkénka přesně o rozměru 184 na 73 milimetrů pocházejí z kalifornských cedrů a lip těžených v Číně. Ty české by nám nikdo kácet nepovolil.“
V tuhárně se nejprve v přesně daném poměru smíchá grafit a jíl na tužky nebo kaolín a pigmenty na pastelky a z hmoty poté hnětačka vytlačí tuhu, kterou je potřeba vypálit.
U tužkárny mezitím čekají prkénka tři až čtyři dny, aby správně proschla a nekroutila se, a pak do nich fréza vyškrábne drážku, kam stroj nanese lepidlo a vsadí tuhu. Hopla! Na světě je tužkový sendvič, který lis smáčkne na pár hodin k sobě – tužka to sice ještě úplně není, ale už k ní má opravdu blízko.
I pastelky chtějí být krásné
„Frézovací stroj potom ze sendviče vytvaruje tvar tužky – kulatý, šestihranný nebo trojboký. Nebo třeba širokou tesařskou tužku,“ ukazuje šéf výroby, jak se z placatých zárodků stávají tužky, zatím ještě drobet neohrabané a nevzhledné. Takže rychle s nimi do leštírny, kde se na surové dřevo nanáší barva a lak.
„Podle intenzity projdou tužky či pastelky třemi až pěti cykly barvení. Barva se nanese, uschne a tak pořád dokola. Nakonec přijde lak, aby se tužka pěkně leskla,“ popisuje Karel Bednařík krášlení, k němuž patří zakrojení konce nebo takzvané bombírování: „Na konci je takový knoflík, který vytváří elegantní zaoblení. Některým tužkám razicí stroj přidá zase hliníkový kroužek a do něj gumotyp.“ Pro nás laiky – ano, zarazí do něj růžovou gumu, kterou snad každý frekventant základní školy okusoval a ožužlával.
Potom už tužkám k dokonalosti chybí jen pár podstatných drobností, třeba jako vyrazit či vytisknout úhledné Koh-i-noor na bok a tužku seříznout, aby měla špici jako starořecké kopí.
„Každý tvar tužky se přitom hrotí jinak,“ máchne šéf výroby směrem ke stroji, proti jehož rychlosti a rozměrům je každé domácí ořezávátko... prostě ořezávátko.
Takže hotovo, balíme! Tedy vlastně balí – buď stroj nebo tým obratných dam, jejichž prsty kmitají mezi pastelkami či tužkami tak rychle, že než stihnete dočíst na konec odstavce, zaručeně naplní další krabičku. „Když jede provoz na plnou kapacitu, zvládneme vyrobit a zabalit půl milionu tužek a pastelek denně,“ vysvětluje manažer, že od jara do letních prázdnin jedou lidi i stroje, co to jde.
Koh-i-noor Hardtmuth
|
Ať žije umění!
Jenže co je kalup poslední dekády proti tomu, co se tu dělo před mnoha lety! „Už nemůžeme dělat tužky, které budou čím dál dražší, takže je nikdo nebude kupovat. Školního sortimentu proto pomalu ubývá, protože nemáme na to, abychom soutěžili s levnou konkurencí z Východu,“ posteskne si Vlastislav Bříza při představě, jak se z čínských fabrik valí laciná pisátka a „takypastelky“ po milionech.
Zavřít českobudějovickou továrnu se ale určitě nechystá. Lidé napříč kontinenty totiž v sobě objevují kreativitu – a jsou ochotní za kvalitní náčiní také utrácet. „Svět tužek a pastelek se jednoznačně posouvá směrem k umění, takže jsou naší budoucností výtvarné potřeby s ‚vyšší přidanou hodnotou‘. A ty my umíme,“ pochválí Koh-i-noor Hardtmuth jeho majitel. A žádné chvástání či přehánění to není.
Tvrdost tužek, slon na gumě a verzatilka
A víte, že značení tvrdosti tužek H, HB, B a F pochází z Budějovic? Vnuk zakladatele Franz zdokonalil výrobu natolik, že mohl vyrábět tužky s různou tvrdostí tuhy. Měkké byly značeny písmenem B jako Budweiss čili Budějovice, tvrdé jako H neboli Hardtmuth, střední tvrdost dostala označení HB a speciální stenografická gradace písmeno F po Franzovi.
Slon na gumě Koh-i-noor je přitom naší druhou nejstarší grafickou známkou. Zaregistrována byla 13. března 1896, jen tři roky po paní Poldi, která je vůbec nejstarší. A také možná nevíte, že verzatilka je český vynález. Mechanická tužka v kovovém, původně dřevěném, obalu se vyrábí v Koh-i-nooru od roku 1950. Její tuhou byste přitom mohli napsat čáru dlouhou až 56 kilometrů!
