Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvKlíčovou otázkou pro historiky, politické teoretiky i laické milovníky historie dodnes zůstává, zda byl Napoleon Bonaparte výjimečným vojevůdcem, který rozšířil po Evropě liberální myšlenky Francouzské revoluce, nebo šlo o masového vraha, který by – dnešní optikou – měl být za svou politiku píše souzen před mezinárodním tribunálem za zločiny proti lidskosti.
„Řekl bych, že měl od každého něco. Ale označit ho přímo za masového vraha, na to bych byl opatrný,“ říká Tomáš Řepa. „Velká část vojáků za ním šla v bitvách dobrovolně, což prokázalo i stodenní císařství, kdy za ním byly posílány jednotlivé pluky, aby ho zajaly, a nakonec vždycky jenom došlo k tomu, že začaly provolávat: ať žije císař.“
Masovými vrahy byli Hitler se Stalinem
„Nikdo z nich na něj nevystřelil. A právě tohle ukazuje na to, jaký měl vztah k armádě. Ta ho vynesla na vrchol, ta za ním stála. Čili masovým vrahem být sice mohl, ale řada jeho vojáků ho takto nevnímala,“ konstatuje vojenský historik.
Masovými vrahy byli podle něj nesporně Hitler se Stalinem, kteří byli spojeni s ideologiemi 20. století. „To bylo masové zabíjení průmyslovým způsobem. Napoleon byl jiný. Jako jedna z posledních velkých postav dějin třímal ve svých rukách nejvyšší politickou i vojenskou moc a zároveň sám velel v boji.“
„A v mnoha bitvách skutečně riskoval, byl zraněn. Vzpomeňme na jeho začátky a bitvu u Toulonu, kdy ho britský důstojník zranil na stehně. Kdyby se trefil jinam, dějiny by byly úplně jiné. To, že dal Napoleon jméno celé historické etapě, to je velmi výjimečné. A i jeho hodnocení je rozporuplné,“ konstatuje vojenský historik.
„Ego, neukojitelná touha po moci, dobývání, neustálé války... to všechno tam je,“ uznává Tomáš Řepa. „Ale zároveň to byl velmi schopný politik, reformátor, který, zejména v období konzulátu, neměl problém naklonit si na svou stranu velkou část populace. Když se z něj tedy nakonec stal po drtivém vítězství v referendu císař, což se stalo 2. prosince 1804, téměř nikdo ve Francii s tím problém neměl.“
Napoleon a mladá brunetka?
A jak z pohledu vojenského historika obstál snímek režiséra Ridleyho Scotta? „Z filmařského hlediska je dobře odvedený, ale s tehdejší historickou realitou příliš nesedí. Ale musím říct, že po zhlédnutí jsem byl nakonec spíše příjemně překvapen. Ze Scottova předchozího díla jsem předpokládal, že bude chtít z Napoleona udělat slaboduchého hlupáka, jak se už ostatně psalo v některých recenzích.“
Ale takto podle Řepy film naštěstí nevyznívá. „Ale co mohu posuzovat jako vojenský historik, tak popis jednotlivých bitev moc nesedí. Dokonce v bitvě u Slavkova se mi zdá, že Rydley Scott zbaštil Napoleonovu propagandu. Jako třeba ve scéně, kdy se po dělostřelbě prolamuje pod vojáky led. Takhle to samozřejmě nebylo.“
A ještě jeden detail podle vojenského historika neodpovídá realitě. „A to v případě Napoleonovy matky Letizie. Ona se synovi ve filmu snaží dohodit krásnou osmnáctiletou brunetku, aby se vyzkoušelo, zda je plodný a může mít následníka trůnu. Jestli je tedy problém u něj, nebo u císařovny Josefiny. Ale Letizia byla rigidně katolická pobožná dáma. Tohle by nikdy neudělala, to si neumím vůbec představit – ve své době by to byl neuvěřitelný skandál.“
Nebyl malý, spíš nadprůměrný
Tomáš Řepa pak v Rozstřelu vyvracel některé „napoleonské mýty“. Například mýtus o Napoleonově malé postavě. „Na svou dobu vůbec nebyl malý. Měřil 168 nebo 169 centimetrů. Čili on byl na svou epochu dokonce lehce nadprůměrně vysoký.“
Podle něj se o mýtus zasloužilo Napoleonovo znázorňování na různých obrazech. „Třeba když byl obklopen svojí gardou. Ale to byli většinou skutečně urostlí muži. Maršál Ney měřil 190 centimetrů. Maršál Mortier, kterému se přezdívalo „Grand Mortier“, měřil 195 centimetrů. To byl opravdu chlap jako hora. Takže vedle nich Napoleon působil drobně.“
Napoleon I. ve své pracovně v Tuilerijském paláci
„Své vrstevníky Napoleon skutečně spíš lehce přečníval. I tak se nám tu ustálilo klišé o napoleonském komplexu, tedy že někdo chce dohnat nějaký svůj zjevný tělesný handicap. Jistě, u něho byla přítomna chorobná ctižádostivost. Byla tam jednoznačně už odmalička, svým způsobem šikanoval i svého bratra Josefa, ale s výškou to rozhodně nesouvisí,“ vysvětluje vojenský historik.
A co mýtus o epilepsii, kterou měl údajně trpět? Podle historických dokumentů se zhroutil při příchodu do parlamentu v roce 1799 během tzv. Brumairového převratu, kdy se po návratu z Egypta pokusil získat ve Francii politickou moc.
„Jsem přesvědčen o tom, že jestli měl někdy nějaký záchvat epilepsie, nebo padoucnice, jak se tomu někdy říká, tak to byly spíše jednotlivé epizody. Ne že by tím trpěl nějak intenzivně. Nemyslím si, že jsou o tom doklady. Na tohle téma je jedna moc zajímavá knížka: Diktátoři v zrcadle medicíny. A tam je jedna z částí věnovaná právě Napoleonovi,“ pokračuje vojenský historik.
Napoleon podle tohoto pramene trpěl jiným problémem. „On měl celý život trable se zažíváním. V jeho rodině to bylo docela rozšířené. Jeho otec a minimálně jeden z bratrů zemřeli na rakovinu žaludku. A také on se na stará kolena bál, že touto chorobou trpí. Jsou o tom zprávy z jeho posledního vyhnanství (na Svaté Heleně). Ve skutečnosti šlo ale o žaludeční vředy.“
Atentáty a vojenská genialita
Tomáš Řepa pak v rozhovoru popisoval také to, že na Napoleona bylo spácháno hned několik atentátů. Podle něj se ale podařilo vyvrátit spekulace o tom, že by byl na Svaté Heleně otráven.
A v čem spočívala jeho vojenská genialita? „Původně byl sám dělostřeleckým důstojníkem a francouzské dělostřelectvo mělo před ostatními evropskými státy náskok. Na všechno měl navíc náhradní díly. Dokázal skvěle pracovat s logistikou. Uvědomoval si také obrovskou sílu kavalerie, jak lehké, tak těžké jízdy. Právě ona měla vítězné bitvy potvrdit.“
„Pracoval i s lehkou řadovou pěchotou. Měl skvělé maršály. Například maršál Davout, přezdívaný „železný maršál“ nutil drilem vojáky k tomu, aby byli schopni reagovat na jakoukoliv situaci, která nastane,“ popisuje Tomáš Řepa.
A podle něj tu pak byl i ten nejdůležitější aspekt. „Jeho armáda byla armádou nového typu. Jednotlivé sbory byly vlastně malými armádami, které byly vybaveny všemi potřebnými typy jednotek: měly vlastní jezdectvo, dělostřelectvo či pěchotu. A toho využil v okamžiku, kdy se blížil rozhodující střet: okamžitě se zkoncentrovat a být připraven na rozhodující bitvu celého tažení. A tohle přesně předvedl u Slavkova.“
Napoleon korunuje císařovnu Josefínu. Snímek z filmu Napoleon.
Napoleon nebyl jen vojevůdcem, ale také revolučně uvažujícím politikem. Za jeho vlády vstoupil v platnost například Code civil, tedy Napoleonův občanský zákoník. Ten se navždy vypořádal s feudalismem a zavedl rovné právní podmínky pro všechny Francouze, tehdy pochopitelně jen mužského pohlaví.
„Code civil“ se stal oficiálním dokumentem francouzského právního systému a přes některé změny zůstává dodnes pilířem občanského práva nejen ve Francii, ale i v dalších zemích, které ovlivnily Bonapartovy vojenské výboje.
Na závěr Rozstřelu pak Tomáš Řepa připomněl, jak Napoleonova tažení ovlivnila naše území. Nejzásadnější vliv měla bezesporu bitva u Slavkova, ale Bonaparte byl v Čechách a na Moravě mnohem častěji.
Ukázka z audioknihy o Napoleonovi od Alexandra Dumase:
„Poslední napoleonská bitva, která se na našem území odehrála, byla roku 1813 (bitva u obcí Chlumec a Přestanov v severních Čechách, pozn. red.). Tehdy Napoleon naše hranice překročil v podhůří Krušných hor a bylo to naposledy, kdy vstoupil na českou půdu. Předtím tady však pobýval opakovaně. A nejvíce při tažení v roce 1805 před bitvou u Slavkova, kdy v Brně strávil zhruba dva týdny a skutečně detailně si připravil celou strategii. A to opravdu bylo geniální vítězství. A bylo poctivě odpracované,“ uzavírá vojenský historik.
Jaký byl Napoleon jako člověk? Jaký měl vztah s císařovnou Josefínou a proč se s ní rozvedl? Jak skončil jeho jediný legitimní syn? A jak si máme dnes Napoleona připomínat? I na to odpovídal Tomáš Řepa z Univerzity obrany v Rozstřelu.
Život slavného vojevůdce v kostce: Napoleon Bonaparte (1769-1821)  Narodil se na Korsice do rodiny příslušníka poměrně chudé úřednické šlechty. Od dětství studoval na francouzských vojenských školách a následně se stal armádním důstojníkem. Po pádu Bastily se ztotožnil s myšlenkami Francouzské revoluce a stal se jakobínem. Udržoval například přátelské kontakty s bratry Robespierrovými, zejména s Augustinem, díky jehož přímluvě byl po vítězství v bitvě u Toulonu v roce 1793 povýšen do generálské hodnosti. Po Robespierrově pádu se brzy přizpůsobil nové situaci. Zasloužil se mimo jiné o potlačení roajalistického povstání v Paříži a zajistil Francii vojenské úspěchy během italského tažení. Následná armádní výprava do Egypta však skončila rozpačitě a nad Napoleonem se začala stahovat mračna. U vojáků oblíbený generál však mistrně využil politickou krizi v hlavním městě a ve spolupráci s nespokojenými direktory Sieyesem a Ducosem uskutečnil státní převrat, který jej nakonec vynesl k politické moci. Nová ústava změnila republikánský systém na konzulát a v roce 1804 Francouzi v referendu rozhodli o tom, že se Napoleon stane císařem „Francouzů“. V následujících letech Bonaparte ovládl Evropu a z Francie se pokusil vytvořit politického hegemona starého kontinentu. Z mocenských soupeřů odolala pouze Velká Británie, která Francii pokořila na moři ve slavné bitvě u Trafalgaru. Vojenskými úspěchy na souši však Napoleon donutil zbylé „staré evropské režimy“, aby začaly respektovat nový „status quo“. V jádru zůstal jakobínem a společně se svými armádami šířil po Evropě také myšlenky občanského principu a lidských práv. Ale za cenu krve a smrti milionů Evropanů. Po řadě vojenských úspěchů, z nichž dodnes bývá nejvíce připomínána slavná bitva „tří císařů“ u Slavkova, přišly v závěru jeho vlády armádní porážky: neúspěchy ve Španělsku a v Rusku a poté prohra jeho „Grand Armée“ v bitvě národů u Lipska. Následně jej jeho maršálové donutili k abdikaci a Napoleon odešel do vyhnanství na ostrově Elba ve Středozemním moři. Následovala pak ještě krátká epizoda „stodenního císařství“, kdy se Napoleon naposledy pokusil o návrat k moci. Ale vše zmařila jeho definitivní porážka v bitvě u Waterloo. Poté byl císař internován na ostrově Svatá Helena v Atlantiku, kde v roce 1921 zemřel. Napoleon byl dvakrát ženatý. S první ženou Josefínou děti neměl. Paradoxně však Josefínina dcera z prvního manželství Hortensie zajistila Bonapartovi jeho pozdějšího politického následovníka. Uzavřela totiž sňatek s Napoleonovým bratrem Ludvíkem a následně se jí narodil syn Karel Ludvík Napoleon, v letech 1848-1853 první francouzský prezident a později v letech 1852-1870 císař Napoleon III. Se svou druhou chotí Marií Luisou měl pak jediného manželského syna, Napoleona II., zvaného Orlík, pozdějšího vévodu Zákupského, který zemřel na tuberkulózu ve Vídni v roce 1832. Napoleon měl ještě další dva nemanželské syny: Alexandra, který se během vlády svého bratrance Napoleona III. stal ministrem zahraničí, a Charlese Leona, jenž byl spíše kontroverzní rodinnou postavou; nikdy se nedostal do přízně Bonapartových pokračovatelů a zemřel v zapomnění v roce 1881 v Pontoise nedaleko Paříže. |
