Konkrétně čert, kterému výměnou za kouzelnou dovednost slíbí kovář svou duši, ale nakonec satanáše díky využití dotyčného vynálezu chytře přelstí, může být podle vědeckých výzkumů starší než šest tisíc let.
Takže historka se zrodila už v době dávno před naším letopočtem, kdy se lidé naučili tavit kovy, začali podomácku chovat drůbež a po večerech si zřejmě vyprávěli příběhy spojené s nadpřirozenými bytostmi, kouzly, se zázraky a šťastnými konci, což jsou hlavní znaky pohádkového žánru napříč světem.
Nicméně dobový folklor vykazoval místní odchylky, tudíž novodobí literární badatelé objevili třeba podobné verze základního příběhu o Popelce od Anglie či Francie přes Egypt, Island i sibiřské národy až po Čínu, Koreu nebo Vietnam.
Příhody Jacka, který vyšplhal po fazolovém stonku do říše sužované obrem, se tradují z éry starší než pět tisíc let, do období, kdy se poprvé oddělovaly východní a západní indoevropské jazyky. A stáří přes čtyři tisíce let si podle odborníků připisuje jak romantická dvojice Kráska a zvíře, tak zákeřný hororový skřet Rumplcimprcampr.
Pohádky, které spadají pod takzvanou literaturu pregramotných společností, si napříč dějinami udržely pevný okruh účinkujících postav. Vedle čertů k nim patří trpaslíci, draci, elfové, víly, obři, gnómové, skřítci, gryfové, mořské panny, mluvící zvířata, trollové, jednorožci, nestvůry, čarodějnice i černokněžníci; zkrátka bytosti nadané zvláštními silami, které člověku scházejí.
Džátaky, jak se označuje sbírka textů líčících legendy Buddhových minulých životů, zosobňují asi nejstarší sbírku folkloru s pohádkovými motivy. A s trochou nadsázky lze soudit, že Pohádky tisíce a jedné noci, které krásná Šahrazád vyprávěla králi Šahrijárovi na pokračování, aby odvrátila vlastní popravu, stály u zrodu raných pohádkových seriálů.
Ostatně vzájemné mísení kultur je pro pohádky typické, odhaduje se, že až pětina z těch, jež nyní pokládáme za klasické, dorazila do západní civilizace spolu s křížovými výpravami prostřednictvím Arabů a Židů.
Po staletích, kdy se šířily pouze ústním podáním nebo v divadelních produkcích, se pohádky dočkaly dvou zásadních proměn. První přinesl objev knihtisku v 15. století, kdy se lidových zkazek postupně chopili jejich sběratelé z řad významných spisovatelů, jakými byli Charles Perrault, bratři Grimmové či u nás Božena Němcová a Karel Jaromír Erben.
Druhý převratný okamžik pak ztělesňuje zrození kinematografie koncem 19. století. Už v roce 1897 vznikly dva pohádkové snímky, Rapunzel, což je příběh krásné Lociky vězněné ve věži, k níž princ vyšplhá po jejích dlouhých vlasech, a Jeníček a Mařenka neboli dobrodružství malých sourozenců v perníkové chaloupce. V obou případech se však původní filmový materiál ztratil.
O rok později se natočila první Popelka a vzápětí druhá, slavnější, neboť za Popelkou z roku 1899 stál proslulý francouzský režisér a mistr triků Georges Melies. K pohádkám se obracel často, natočil také Červenou Karkulku. Mimochodem stejný příběh o holčičce a vlkovi se objevil v první české filmové pohádce roku 1921.
Letopočet 1902 je zase spojen s první filmovou Sněhurkou. Během dvanácti let pak vznikly její tři další verze, ale dochovala se teprve podoba z roku 1916, kterou viděl v kině tehdy patnáctiletý Walt Disney a jíž se později inspiroval pro svůj první celovečerní animovaný film Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937.
Zpětně se právě Disneyho Sněhurka považuje za průlomový projekt pohádkové kinematografie. Pracovalo na ní více než tři stovky umělců, studio dokonce otevřelo animační školicí program pro sedm set talentů a najalo tanečnici Marjorie Celeste, aby zachycení pohybů a výrazů jednotlivých kreslených postaviček bylo co možná nejvěrnější.
Někdy se pohádky podceňují s tím, že jsou určeny především dětem, ale jednak mají mnohem širší okruh publika, jednak právě pro budoucí formování malých diváků plní významnou úlohu. Sám uznávaný fyzik Albert Einstein prohlašoval: „Pokud chcete, aby vaše děti byly inteligentní, čtěte jim pohádky. Pokud chcete, aby byli inteligentnější, čtěte jim ještě více pohádek.“
Právě vánoční obrazovka pravidelně prokazuje, že jde o žánr nadgenerační. Ostatně pravidelné vysílání televize u nás začalo v roce 1953 a již roku 1955 se zrodily první dvě televizní pohádky, O dvanácti měsíčkách a O Palečkovi. V roce 1958 se vynořily hned čtyři a mezi jejich tvůrci tehdy figurovali i budoucí pohádkoví specialisté Ludvík Ráža a Vlasta Janečková.
Nicméně čím více televizních pohádek se točilo a točí, tím nejistější je jich trvanlivost. Tak třeba ze 60. let se vybaví divadelní záznam Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert; stejnému titulu po letech v nové verzi k nesmrtelnosti pomohla souhra Jiřiny Bohdalové s Jaroslavem Moučkou.
Přežilo také Rážovo dílo Princezna Pampeliška nebo Janečkové pojetí Popelky, kde se před kamerou sešli Eva Hrušková a Jiří Štědroň. Naopak tehdejší cyklus Ruské byliny, který podobně jako pozdější sérii Pohádky z tisíce a jedné noci režírovala Věra Jordánová, už má minimální šanci na návrat nejen kvůli černobílému formátu.
Ze 70. let náleží k evergreenům Zlatovláska, v níž si Petr Štěpánek zahrál Jiříka a za Jorgu Kotrbovou v titulní roli zpívala Jitka Molavcová, a samozřejmě seriál Krkonošské pohádky; následující 80. léta vedle seriálové Arabely připomíná pohádka Princové jsou na draka, kterou točil Jiří Adamec, nebo Rážova Koloběžka první.
Od roku 1993 pak Česká televize vysílá rok co rok premiérovou pohádku z vlastní produkce či koprodukce přímo na Štědrý večer. Do téhle novodobé rodiny privilegovaných spadají mimo jiné Princezna ze mlejna, Nesmrtelná teta, Lotrando a Zubejda, Kouzla králů, Čert ví proč nebo oba díly Anděla Páně.
Mimochodem letošní Klíč svatého Petra už bude jednatřicátou položkou ve štědrovečerním seznamu a čtvrtou pohádkou, kde režisér Karel Janák pracoval se scénářem Petra Hudského. Pomalu by to zase chtělo změnu.
