Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPříběh Odvahy se točí okolo zásadního rozhodnutí mladé židovky v 50. letech, v období politických represí a stalinistických čistek. V době, kdy se člověk mohl dostat na zásadní morální křižovatku během pár sekund. Svou novou knihou nabízí Markéta Lukášková čtenáři možnost zamyslet se nad tím, jestli by dal přednost vlastnímu vzdělání, zdraví bližních a komfortu nebo naopak čistému svědomí, za které však nakonec může zaplatit i vlastním životem.
Kdy sama cítila, že ve svém životě projevila nejvíce odvahy? „Pro mě je vždycky nejodvážnější odejít ze situací, ve kterých mi není dobře, ale jsou do nějaké míry pohodlné. A je tam vždycky dilema toho jít do neznáma nebo zůstat v něčem, co znám... Taky je to určitě moje opakované rozhodnutí snažit se pracovat jenom sama pro sebe a nebýt součástí větší firmy nebo společnosti, což by asi bylo do jisté míry pohodlnější, ale já bych to už nedokázala. Musím být svůj vlastní šéf,“ říká.
Můžu já říct, že jste žil špatný život?
Položila si při psaní sama otázku, jak by se zachovala v pozici své hrdinky? Dá se taková odpověď vůbec zpětně najít? „Ne. Je to fakt nějaká momentální souhra všeho možného. Nechci tvrdit, že to je o tom, jak se ta hrdinka ráno vyspala, ale je to průsečík více vlivů, a nejenom toho, jakou morálně silnou nebo slabou osobností ona je. Takže, abych dokázala odpovědět, musela bych být přesně v té situaci a v ten moment na daném místě. Chtěla jsem hlavně ukázat, že nám se teď s vědomím výsledku strašně lehce soudí všechno, co se tehdy dělo. Ale lidi nevěděli, jak věci dopadnou... Pokud chtěli žít důstojný život, neměli to jednoduché,“ odpovídá.
Pomohlo jí také setkávání s pamětníky z dob totality, když psala svou předchozí knihu Co vás v dějáku nenaučili. „Jedna skupina mi vypráví, jak těžké to pro ně v tu dobu bylo a pak je tam třeba pán, který si žil dobře a spokojeně na jihu Moravy a byl členem Lidových milicí. A nepřišlo mu to nijak špatně, protože se prostě scházeli s kamarády,“ popisuje.
„Když jsem ho poslouchala, člověk samozřejmě má tendenci mu do toho skákat... Pak se ale zeptám, jak to vnímal, když nás začali Rusové okupovat a on odpoví: to já vůbec nevím, to se k nám na vesnici vůbec nedostalo... A jako můžu já říct, že vy jste žil špatný život, protože jste nechápali, že jsou tady lidi, kteří jsou věznění a perzekvovaní? Je to těžké,“ vypráví dál.
O období po válce se děti neučí, mrzí Lukáškovou. Tak o něm napsala knihu |
Řeč přišla i na český knižní trh. Jak Markéta Lukášková vnímá trend poslední doby, kdy nakladatelství často oslovují s nabídkami influencery a osobnosti s velkým počtem sledujících na sítích na úkor méně známých nových autorů? „Nelíbí se mi to, protože knížek vychází strašně moc a prodávají se jak housky na krámě. Je to hrozně moc o síle marketingu, protože i když napíšete sebelepší knížku, tak je strašně malá pravděpodobnost, že se o tom lidi dozví,“ uvádí.
„Je absurdní situace, kdy tu existuje velké množství opravdu dobrých autorů, kteří už za sebou mají nějaké knihy a přesto se jim ubírá pozornost nebo i rozpočet ve prospěch dalších, kteří mají hodně followerů na Instagramu, ale s psaním nemají nic společného. Tohle mě štve, protože mám okolo sebe i kamarády nebo známé autory, kteří by mohli dostat větší péči nakladatele. Je to v tomhle fakt velká devalvace trhu i literatury,“ vysvětluje dál.
A jak Lukášková typově vnímá „českého čtenáře“? „Podle mě je docela konzervativní. Když si najde autora, kterého má rád, tak si ho prostě kupuje a je vlastně celkem jedno, co napsal. Jde si pro novou knihu, protože si koupili dvacet předchozích. Drží věrnost, i když se mu to třeba už tolik nelíbí, to je zajímavé,“ říká.
V rozhovoru se dál dozvíte, jak se Markétě Lukáškové (ne)vyplatila její upřímnost, proč se kniha Odvaha mohla jmenovat také Jestřáb v teniskách, čím ji motivoval k psaní osud vlastní rodiny anebo zdali je v plánu zfilmování nějaké z jejích knih, o kterém se už v minulosti několikrát mluvilo. Řeč přišla i na vzájemné vztahy mezi českými spisovatelkami nebo diagnózu ADHD.
