Takový byl „lev“ Grand Prix po celou kariéru, plný rozporů. Jedni mistra světa z roku 1992 a šampiona CART bezmezně uctívali, druzí mu nedokázali přijít na jméno. Dramata a bizarní momenty ho pronásledovaly v podstatě celou kariéru, ale nikdo mu nemůže upřít fakt, že vždy všechno dělal naplno.
Právě kvůli jeho přístupu a tomu, že vždy šel až na krev, dal Colin Chapman kníratému Angličanovi šanci vyzkoušet formuli 1, když ho v roce 1980 angažoval jako testovacího jezdce do Lotusu. Nakonec tento „outsider“ jezdil za téměř všechny tehdejší velké týmy, i za Williams nebo Ferrari. Byl dokonce posledním jezdcem, s nímž legendární Enzo Ferrari osobně podepsal smlouvu.
Až do bezvědomí
Ale nepředbíhejme a vzpomeňme na asi nejbizarnější moment už tak dost zvláštní kariéry. Na Velkou cenu Dallasu 1984, do které startoval z prvního místa na startovním roštu. Byl tedy nejrychlejší ze všech, ale jako už mnohokrát předtím i poté v jeho kariéře, měl v závodě smůlu. I když s ní bojoval jako skutečný lev, porazit ji nedokázal.
V ulicích Dallasu jezdila tehdy formule 1 poprvé a naposledy, protože to nebyl příliš dobrý nápad. V obřím vedru se roztékal asfalt na vozovce a piloti pod vedením vždy opatrného Nikiho Laudy závod bojkotovali. Jenže Mansell podobné hrátky nikdy nerespektoval, obešel své kolegy a jednoduše se vydal na trať. Chtěl závodit a nic ho nemohlo zastavit. Jeho soupeři se postupně přidali.
Slavná fotka čtyř soků a velkých hvězd formule 1 (zleva): Ayrton Senna, Alain Prost, Nigel Mansell a Nelson Piquet
Brit šel z pole position do vedení a dlouho vedl, až do 35. kola. V úmorném vedru, těsně nad vozovkou naměřili tehdy 60 °C, však postupně ztrácel výkon a musel se bránit hned několika soupeřům – de Angelis, Warwick, Rosberg… Všichni se ho snažili předjet, ale Mansell se bránil zuby nehty na hranici pravidel, často i dost za jejich hranicí. „Je to vážně idiot, blokoval mě úplně všude,“ zlobil se Rosberg.
Nakonec svou pozici neubránil, navíc musel do boxů vyměnit zcela sjeté pneumatiky a vrátil se až na sedmém místě. Ještě dva soupeře dokázal předjet, ale poté si obří vedro začínalo vybírat daň. V posledním kole nezvládal udržet koncentraci, zavadil svým černým „John Player Special“ o zídku, zničil si převodovku a v poslední zatáčce auto zastavilo. Vzdát se však nehodlal, to by nebyl Mansell.
Vyskočil z kokpitu a v nehořlavé kombinéze i přilbě začal monopost tlačit do cíle. Už se zdálo, že se mu to může povést, když najednou asi 70 metrů před vytouženou čarou přestal tlačit, napřímil se a zřítil se k zemi. Přehřátím a vyčerpáním ztratil vědomí.
Za volantem supersportu KTM X-Bow: adrenalinový zážitek ukončený nehodou |
Byla to docela rána, hlavou chráněnou přilbou praštil nejprve do předního kola, poté dostal další šlupku o zem. Snímky bezvládného těla v černé kombinéze a bílé přilbě ležícího vedle monopostu obletěly svět, navíc doprovázené uštěpačnými a ironickými komentáři, což při podobných situacích v motorsportu vůbec není běžné.
Stále za kratší konec
Mansell byl typický tím, že mu dlouho nikdo nevěřil, věřil si jen on sám. Sebedůvěra ve vlastní výjimečné jezdecké schopnosti ho poháněla po celou kariéru. Možná nebyl supertalent na způsob Senny, ale při zpětných rozborech je třeba i jeho jezdecký styl obdivovat, přestože ho za huňatým knírkem a silným birminghamským akcentem hledal málokdo.
I přes svůj medvědí stisk ruky byl za volantem jemný a citlivý, brilantní v rychlých i pomalých zatáčkách, na mokru i městských okruzích. A protože to vždy věděl, nebál se zastavit svůj dům v Hall Green v Birminghamu, aby mohl dokončit sezonu britské formule 3. A v těchto závodech zazářil, zajížděl nejrychlejší kola, předjížděl spousty soupeřů. Ale když došly peníze, stalo se, co nečekal – nepřišla jediná nabídka, jediný telefonát od šéfa jakéhokoliv týmu. Nezbylo mu, než zbytek roku čekat.
V roce 1978 si dal do garáže boxovací pytel a začal běhat šestnáct kilometrů denně, pět dní v týdnu. Hned v prvním závodě startoval z pole position a umístil se jako druhý. A chytal se každičké příležitosti – v roce 1979 přijal post dvojky týmu Unipart v F3, jenže brzo těžce havaroval a byl hospitalizován v nemocnici se zlomeným obratlem. Po návratu se mu podařilo získat první smlouvu v F1, stal se testovacím pilotem stáje Lotus. Ale jinak se nic neměnilo, stálo za ním vždy jen pár věrných, proti němu celý establishment formulových závodů.
Když Mansell mlátil SennuAyrton Senna patří k nejuctívanějším postavám historie motorsportu, ale velikost jména a talentu byly věci, které Nigel Mansell nikdy neřešil. Takže když v roce 1987 útočil ve Spa-Francorchamps se svým williamsem na první místo, skvělým předjížděcím manévrem se dostal vedle Senny, šel vpřed a urputně se bránící Brazilec vystrčil jeho i sebe v zatáčce Campus do štěrkové únikové zóny, z které tentokrát nebylo úniku, šel to budoucí legendě vysvětlit ručně. Rozzuřený „knírač“ vběhl do sobě dobře známé garáže Lotusu a dal průchod svým emocím. „Skočil jsem na něj, popadl ho za kombinézu a praštil s ním o zeď,“ popisoval později Mansell. „Měl volný overal, takže, jak jsem ho za něj držel, límec jsem mu vytáhl přes bradu až pod nos. A řekl mu: ‚Až budeš chtít příště udělat něco podobného, musí to být mnohem lepší‘.“ Závod vyhrál Alain Prost z McLarenu před svým týmovým kolegou Stefanem Johanssonem, všichni ostatní jezdci ztráceli více než jedno kolo. I kvůli tomuto incidentu skončil Mansell v sezoně 1987 v šampionátu druhý, pár bodíků za týmovým kolegou Piquetem. |
Když v roce 1980 získal již zmiňované angažmá u Lotusu, britský magazín Autosport napsal: „Dokážeme si představit hodně jezdců, kteří by si tu příležitost zasloužili mnohem víc než Mansell.“ On ale využil své šance na maximum, z testovací sedačky se o rok později posunul do závodní.
Po několika skvělých výkonech přišla smlouva s týmem Williams. I šampioni jako Keke Rosberg a Nelson Piquet byli zaskočeni Mansellovým tempem ve Williamsu a jeho přímostí v garážích. Své první vítězství získal v Brands Hatch v roce 1985 a hned ho zopakoval v dalším závodě v Kyalami. Pomalu a jistě se z něj stával obávaný soupeř.
Konečně titul
V roce 1986 přišel o titul ve finálovém závodě, když mu těsně před koncem praskla pneumatika. Titul v roce 1987 ztratil v kvalifikaci na Velkou cenu Japonska, kdy havaroval a odřel si záda tolik, že se nemohl zúčastnit posledních dvou závodů sezony a titul bral Piquet. Ale jak Brazilce porazil ve dvou vypjatých soubojích – na domácí půdě v Brands Hatch a v Silverstone – stával se britským lidovým hrdinou.
Po krátkém působení u Ferrari se vrátil k Williamsu a konečně dostal auto a postavení, po jakém roky toužil. V roce 1992 vyhrál skoro úplně vše a dosáhl svého pátého domácího triumfu. Dokázal čistě předjíždět na kterémkoliv místě a vyžíval se v náročných podmínkách.
Ziskem titulu však jeho kariéra v podstatě skončila. I když ne proto, že mu už bylo 39 let. Namísto obhajoby odešel uražený do Indycar, protože Williams najal jeho úhlavního soka Alaina Prosta jako jeho novou dvojku. Do Williamsu se vrátil ještě jednou, v roce 1994, ale to už nebyl starý známý drsňák, ale bohatý hrdina kalkulující a nerad riskující. Zlaté roky, které mu přinesly nesmrtelnost, byly nenávratně pryč.
