StarDance je v plném proudu, máme za sebou i 100. odvysílaný díl. Jak hledáte ten čas pro sebe mezi rozhlasem, divadlem a taneční show?
Teď na podzim je zbytečné ho hledat, protože bych ho nenašla. (smích) Ale samozřejmě se pokouším sezonu skládat tak, abych po tak náročném podzimu, jaký je, měla nějakou větší odměnu. Takže potom Vánoce mám třeba opravdu delší. Předtočím si rozhlas, pár dní nemám divadelní představení, takže dokonce se mi tam zrodilo asi čtrnáct dní v kuse, které si samozřejmě musím napracovat. Ale prostě budou v kuse volné a na ty se moc těším, protože ta odměna bude potřeba. Takže já je hledám tak, že je trošku cíleně plánuji. To je moje forma.
Jak na vás dýchl ten stý díl? Bilancovala jste trošku, kolik života, energie a času jste už věnovala StarDance?
Já vím, kolik času a energie jsem věnovala. To nemusím bilancovat, to tak v člověku vlastně je a žije s ním těch sedmnáct let. Ale je pravda, že jsem si doma počítala, pak tam na to nebyl čas, kolikrát jsem řekla to telefonní číslo. Protože několik řad bylo osm párů, u každého to řeknete, potom už dlouhou dobu je deset párů, takže za tu dobu, za těch dvanáct řad, to fakt bylo neskonale vysoké číslo. Ale já si ho už nepamatuju.
Nevím, jestli je to teď nekorektní, ale v zákulisí stého dílu se všichni obávali, aby náhodou nevypadl Josef Maršálek, protože toho tolik napeče a vy všichni to milujete a kvůli tomu se o něj hrozně bojíte.
Podívejte se, mně nemůžete položit nekorektní otázku, protože já si s každou otázkou poradím a nehodnotím. Prostě si řeknu, co chci. Ale opravdu nestíhám zjišťovat, co se šušká v kuloárech. Mám fakt docela dost práce ty dva dny. Ale rozumím vám.
To je přece humor, že nechcete, aby vypadl Pepa, protože strašně dobře peče. Ale nesmíte tomu vzít ten nadhled. Prostě je to soutěž, z každého kola se postupuje dál, sčítají se výsledky jak od lidí, tak od poroty. V té seriózní rovině to má jasná pravidla. My nikomu preference ani vzájemně nedáváme, všichni si fandí. Asi každému je líto, když někdo odejde. Takže, když se tohle řekne o Pepovi, je to jenom kompliment, že opravdu ty jeho koblihy, buchty a bábovky jsou strašně dobré. Takže bych tomu nechtěla brát ten nadhled, který ta výpověď má. Je to poklona Pepovi Maršálkovi. Ale jinak si ty palce drží všichni úplně rovnocenně.
Marek Eben a Tereza Kostková na StarDance XII (Praha, 21. října 2023)
Co kdyby za vámi přišel váš syn a řekl: Mami, já budu moderovat?
On už moderoval. Asi tři roky na Rádiu Junior, takže tohle už mi bylo řečeno. Držela jsem mu palce, poslouchala jsem ho, těšilo mě, že chodí do tak kultivovaného prostředí. Ta nabídka mu nepřišla přese mě, on byl vybrán skrze jiné projekty, které dělá.
Vlastně jsem se i učila do jisté míry, protože někdy vás děti překvapí úplně jiným přístupem, jinak prožívající nebo nemající trému. Mají své způsoby a něco vidíte, že si třeba vzaly od vás. Něco se tam učí znovu. Rozhlas je nádherná disciplína, kultivovaná, to dítě se pohybuje v hezkém prostředí a musí se učit připravovat, musí si něco chystat. Já to pokládám za dobrou „brigádu“, i když ty děti to nemají placené. On to nedělal za peníze, dělal to pro radost a pro tu zkušenost. Takže za to jsem byla ráda.
Ale protože už není úplně tak malý junior, aby to mohl moderovat, už má velký dospělý hlas, tak teď už to zas nedělá. Takže nevím, kdyby to přišlo... To byste se museli zeptat jeho. Ale on směřuje trošku jiným směrem. Nicméně potkal se s tou disciplínou a byl v ní fakt šikovný.
Devět umělců a dva sportovci. Připomeňte si všechny vítěze StarDance |
V Itálii také vysílají StarDance na veřejnoprávní televizi RAI, tam je to Ballando con le Stelle. Jsou tam i herečky, kterým je třeba 76, 78 let. Davidu Prachařovi, který teď vypadl, bylo 64. Myslíte, že se budou oslovovat i starší celebrity?
My jsme je tam určitě měli. Myslím, že Imrichovi Bugárovi bylo určitě víc. Nevím, kolik tenkrát bylo Janičce Švandové, když tam byla. Ale také už byla tedy jaksi dámou v této fázi, řekněme, života. Prostě elegantní dámou. Myslím, že můžeme castovat, kam tělo pustí, i ty celebrity, s čím se budou chtít utkat. Kam je samozřejmě pustí tělesné možnosti. Já bych to nelimitovala vůbec věkem. Tam jsou možnosti opravdu nekonečné. To záleží na nich. Já třeba, kdybych byla pořád v nějaké kondici, pánbůh-li dá, tak bych šla klidně v osmdesáti. Mně vůbec nepřijde, že by se měl člověk stydět. Jenom už bych byla taková decentní, už bych se nenechala třeba přehazovat. (smích)
Myslíte si, že si to na vás nechávají v šuplíku, že jednoho krásného dne se rozhodnou a řeknou: Tak nebudeš moderovat, budeš tančit?
Ne, to není v šuplíku. Tenhle šuplík otevřeli už asi čtyřikrát nebo pětkrát a já jsem ten šuplík zase zavřela. (smích)
Setkáváme se na křtu knihy Lucie Volfové Jak vytvořit domov. Jak budujete u sebe doma to krásné zázemí?
Asi všichni to děláme stejným způsobem. Co nás obklopuje, je výpověď nás. Jak se cítíme uvnitř, jak žijeme, vidíme svět, to si nějakým způsobem zrcadlíme. Do toho se vkládá trošku i vliv světa. Proto se třeba můžeme setkávat na křtu knihy, kde je v názvu slovo udržitelnost, protože to souvisí s vývojem doby, společnosti, vlivu člověka na planetu a nějakou naší snahou ještě něco zachránit. (smích)
Logicky a správně je, že se mění ty způsoby vyjádření, ale vždycky jsme to my, to, kde bydlíme. Takže já na to jdu zevnitř. Pochopitelně podle možností a nejenom finančních. I časových nebo prostoru, kam vás pustí. Ne každý má možnost neomezeně si pustit fantazii na špacír. Ale to neznamená, že to nemůže i v malém prostoru vypadat kouzelně, krásně, útulně a být tam člověk šťastný.
Říkávalo se, že podle toho, jakou má kdo knihovnu, tak je vzdělaný nebo má charakter. Když přijdete na návštěvu, zkoušela jste se někdy takto porozhlédnout?
Já jsem o tom takhle úplně nepřemýšlela. Neodhaduji lidi podle jejich knih, protože si myslím, že ani jedno podle knihovny nepoznáte. Ani charakter, ani vzdělání. Protože to neznamená, že je má přečtené, anebo že podle dobrých knih žije. Ale určitě existence knihovny v bytě člověka o něm něco říká. Neumím vám to dát úplně do slov. Ale myslím si, že to, že má někdo vztah ke knihám, i třeba že jenom má rád ten artefakt, nemluvě o tom, když to má i přečtené nebo ztotožněné, ale to je vyšší level, do kterého nevidím v té knihovně, tak to něco vypovídá.
Mám ráda knihovny v bytech. Hlavně si ale vždycky většinou hledím svého, než že bych pozorovala, co kdo má, nebo jestli je to jenom inspirace. Ale já opravdu mám stěnu plnou knih. Líbí se mi vyloženě ten předmět, knihy samy o sobě. I knihovna. To, jak udělat stěnu, jak ty knihy poskládat, je pro mě až skoro obrazová záležitost. Takže ano, mám to ráda, ale jak říkám, nepoznávám z toho toho člověka.
18. prosince 2018 |
