RECENZE: Shadow Gambit je jako Commandos s piráty. Hraje se skvěle

Co mají piráti ze všeho nejraději? Rum a hon za poklady. To přesně čeká prokletou posádku lodi duchů. Ta se vydá najít ztracený poklad kapitána Mordechaie pod vedením nového člena na palubě, navigátorky Afii Manicato.

Shadow Gambit: The Cursed Crew je skvělým příkladem hry, která vás nemusí vůbec oslovit z videí a obrázků, ale totálně ji žerete od první minuty, co ji sami hrajete. Proto je skvělé, že si můžete vyzkoušet demo. Studio Mimimi Games má za sebou Desperados III, a tak už něco o tvorbě stealth RTT (real-time tactics) ví. A v Shadow Gambit: The Cursed Crew zkušenosti pořádně zúročilo.

Piráti z Karibiku potkávají Commandos

Afia sní o tom, že bude velkou pirátkou, a nikterak ji netrápí fakt, že jí z hrudi trčí šavle, ani to, že je mrtvá. Pokud by byli Piráti z Karibiku vyprávěni z pohledu prokletých posádek, nejspíš by to vypadalo podobně jako ve světě Shadow Gambit. Zde je naprosto normální, že mrtví kráčí po boku živých. Afii se sen splní a na začátku své posmrtné cesty osvobodí legendární loď duchů Red Marley. Ta není jen éterická kocábka, ale vnímající bytost – duch lodi.

Marley ihned jmenuje Afii navigátorem. Jenže původní posádka lodi je „mrtvá“. Kromě vetchých kostlivců pucujících podlahu leží všichni proslulí hrdinové bez hnutí na zemi. Chybí jim dost podstatná věc: duše. Ztratili ji v poslední velké bitvě. Duši získají zpět jen za pomoci magických perel a spirituální energie. Obojí bude muset Afia zajistit, aby dala původní nemrtvý tým dohromady. Jenže věci pro piráty nikdy nejsou jednoduché. A v případě prokletých to je ještě komplikovanější. Nemrtví leží v žaludku fanatické církvi a obzvlášť inkvizitorce Ignacii. Ta udělá vše pro to, aby posádku Red Marley zastavila.

Shadow Gambit: The Cursed Crew je opravdu povedená stealth strategie. Ovládání je intuitivní a rychlé, titul překypuje originálními nápady a celou kampaní prosvištíte za slušných 35+ hodin. Po stránce hratelnosti nelze hře vytknout nic. Jejím neduhem je paradoxně velkorysá otevřenost. To, jak moc si hru užijete, záleží víc na vás a na štěstí než na hře samotné. Ostrovy se vám odkrývají postupem kampaní a vždy máte na výběr minimálně ze dvou. Pokud jste systematik, budete chtít plnit jednotlivé ostrovy postupně. Uděláte si tak hru nechtěně repetitivní.

V rámci misí se téměř nemění na ostrovech rozvržení jednotek, stráží a patrol. Skoro celou misi tak nemáte důvod měnit svou strategii z minulé návštěvy. Pokud jste totiž kromě systematika i pragmatik, zjistíte, že místo vylodění, které jste použili už třikrát, je nejlepším počátečním bodem na ostrově i pro následující misi. Škoda, že toto autoři víc nepromysleli, protože level design ostrovů je velmi dobrý. Vy ale nemáte důvod ho plně objevovat. Obměny v rozmístění posádky vás čekají až u cíle mise. Kontraproduktivní je často i měnit složení svého výsadkového týmu. Proč ho měnit, když je tak efektivní v řešení každé situace?

Výzvu i kvalitu zážitku si ve hře tvoříte do jisté míry sami. Můžete si říct, že tentokrát se vylodíte trochu jinde a do akce pošlete jiné proklatce, jenže pak zjistíte, že jste si zbytečně věci ztížili. Komplikovat si misi je proti všem instinktům stratéga. Pokud ale chcete vytáhnout z Shadow Gambit maximum, je to ta nejlepší cesta, jak si ho užít.

Nejzajímavější a nejobtížnější jsou mise, kde vám vývojáři kontrolu omezí, či úplně seberou. Například tím, že musíte misi absolvovat s konkrétním členem posádky. To, koho na nebezpečné mise pošlete, zatraceně mění herní styl i přístup. S první skupinou projdete misí s prstem v nose, s druhou budete zápolit u každé stráže.

Stealth RTT se většinou drží při zemi a snaží se o realismus. S fantasy zasazením se mohli autoři pořádně rozšoupnout. Celá banda proklatců je originální nejen zjevem a osobností, ale i schopnostmi. Japonský asasín Toya je mistr v bleskové likvidaci nepřátel, duch skotského námořníka Johna má za nejlepšího kamaráda mrtvou rybu a umí vtahovat ostatní do astrálních hlubin. A lékařka Suleidy? Ta má rostliny tak ráda, až se v jednu z části proměnila. Do většiny misí můžete maximálně se třemi postavami, proto si nejspíš velmi rychle vytvoříte ideální tým, který budete chtít používat.

Pořadí, ve kterém vdechnete neživot jednotlivým parťákům, je také plně na vás. S živou vzpomínkou, jak užitečný byl špión v sérii Commandos, jsem jako prvního oživil mistra převleků, veleváženého pana Pinkuse. Tento sympatický gentleman se umí proměnit v mlhu a posednout mysli nepřátel. Nepozorovaně pronikne do nepřátelských řad. Jedinou jeho nevýhodou je limitovaný dosah působnosti. Stačí však jen skočit do dalšího ubožáka a problém vyřešen. Všech osm členů posádky je od sebe na hony vzdáleno, ale zhruba jen čtyři z nich jsou pořádně použitelní. Je skoro zbytečné tahat s sebou někoho jiného. Originalita schopností je často vykoupena nevyvážeností postav.

RECENZE: Čekání na Desperados 3 se rozhodně vyplatilo, je to pecka

Autoři se vás snaží ke změně rozvržení týmu motivovat. Pokud někoho necháte dlouho čekat na střídačce, získá bonusové zkušenosti za misi. Zkušenostní body, vigor, se sbírají extrémně pomalu. Čas od času úplně prohodit tým není na škodu. Za každý vigor token můžete vylepšit schopnost jednoho z proklatců. Například Pinkus dovede po upgradu posednout i vyšší šarže inkvizice, což se náramně hodí.

Hon za poklady

V moderních hrách jsme zvyklí, že i za sebemenší vedlejší prkotinu přijde nějaká forma odměny – ty jsi absolvoval něco nepovinného? Tady máš nový meč, skin na meč, zkušenosti atd., ať nepřijdeš zkrátka. Shadow Gambit na takové podbízení kašle. Vedlejší nepovinné výzvy a úkoly na palubě lodi plníte pro radost.

Hmatatelnější odměnou vám je další odškrtnutá položka v interním systému achievementů hry. Filozofie tvůrců je mi sympatická, ale zrovna příběhy posádky jsou tou nejslabší částí hry. Některé příběhy jsou zábavné, exceluje příběh ryby, která se chce stát ninjou. Hratelností jde ale o velmi omezenou adventuru, bez níž bych se obešel.

Až na nepovinná „adventurní“ intermezza se hra hraje opravdu znamenitě. Nechybí nic, co má být u správné stealth RTT. UI je příjemně ovladatelné klávesovými zkratkami, které se vám dostanou do krve během pár minut. Zobrazení cone of sight nepřátel je u žánru nutnost, stiskem klávesy K si ale můžete i určit bod, který vám zobrazí každého, kdo na dostupné místo zrovna vidí. Velmi užitečné, pokud je na místě rušno. Velmi často budete muset koordinovat víc akcí naráz. Od toho je taktická pauza. Zadáte sled příkazů každému z pirátů a pak sledujete, jak nebozí akolyté mizí v křoví.

RECENZE: Aliens: Dark Descent je parádní a náročná vetřelecká strategie

Součinnost všech parťáků je často nutností. Vyšší šarže církve ovládají nadpřirozené síly a jen jedna rána nestačí. Úplně vybočují kindred, kněží propojení mezi sebou magickou energií. Pokud sprovodíte ze světa jen jednoho, druhý se to dozví, spustí alarm a jako bonus oživí svého padlého blížence.

Stejně jako u jiných stealth RTT jde často spíš o logický puzzle než taktickou strategii. Musíte rozlousknout komplikovaný hodinový strojek korzujících patrol a bystrých hlídek, najít v něm skulinu a využít ji ke svému cíli. Cest, jak toho dosáhnout, je vždy několik. AI nepřátel je slušná, vojáci reagují na stopy v písku, dokonce i když někdo zmizí ze svého stanoviště. Pak pojmou podezření a začnou pátrat. Toho se dá i využít k přípravě léčky. Třeba svrhnout obrovský kámen na příliš svědomitou hlídku, která ke své škodě následovala stopy až pod něj.

V Shadow Gambit na rozdíl od Commandos nelze řešit věci silou. V Commandos se s trochou cviku dalo rozstřílet celou základnu skopčáků, zde máte pár nábojů proti obrovské přesile. Pokud vás zmerčí, je lepší hru načíst. Ani ukládání a načítání pozic se neobešlo bez tvůrčí kreativity. Aby hra povýšila ukládání na plnohodnotný herní mechanismus a ještě opředla lorem, to se jen tak nevidí. Red Marley má schopnost uchovávat vzpomínky a ty opět promítnout do reality. Pokaždé, když hru uložíte, loď si uchová vzpomínku. Když se něco zvrtne, během sekundy se vrátíte zpět v čase k danému loadu.

Ne až tak strašidelní bubáci

Shadow Gambit má moc pěknou „animákovou“ grafiku. Svým pojetím roztomilé strašidelnosti mi připomněl parádní strategii Ghost Master. Mysteriózní nejsou jen proklatci. Jsme v pohádce o nemrtvých pirátech, takže nikoho nepřekvapí, že i ostrovy jsou dostatečně magické. Kupříkladu jeden je celý prorostlý obří mluvící flórou. Jiný je zase obydlen dvojicí duchů, kteří mají rádi šprýmy. A dojde i na honosná města a pevnosti.

Každý z ostrovů je unikát s vlastním příběhovým pozadím. Příjemný vizuál doplňuje i profesionální namluvení postav, kde každý charakter má typický akcent. Hudba do hry sedne a nešetří pirátskými motivy. Ostudu nedělá ani technický stav – hra běží dobře a je téměř bez bugů.

Pirátská odysea

Shadow Gambit: The Cursed Crew je hra, která se parádně hraje, dobře se na ni kouká a zároveň i nabízí nějaké ty žánrové invence. Zábavnost hodně závisí na vás a na vaší touze si hru záměrně komplikovat a jít tou těžší cestou. Fanouškům stealth RTT určitě udělá radost.