RECENZE: Logická hra Viewfinder dosahuje geniality Portalu

Logické hry mají dalšího povedeného zástupce. Pokud vás kdysi uchvátil Portal, tak si nenechte ujít Viewfinder. Ten pracuje s ohýbáním prostorových hranic sice trochu jinak, ale neméně originálně.

Možná jste se už někdy přistihli, jak brouzdáte fotkami z uplynulé dovolené a zasněně přemítáte nad tím, jak byste se na dané místo rádi vrátili. Kdyby tak jen šlo natáhnout ruku s fotografií před sebe a vstoupit do ní. V reálu to bohužel nejde, ale přesně tak funguje hra Viewfinder. Nejde však o pouhé cestování prostorem, nýbrž řešení logických hádanek.

Při prvním pohledu na tuto hru od Sad Owl Studios jsem si nejprve vybavil The Witness z roku 2016. Podobná sytá paleta barev, spousta hádanek a manipulace s prostředím okolo vás. Fakticky však má blíže titulům, jako je Superliminal nebo třeba již zmíněný Portal. Stejně jako u těchto her musíte i ve Viewfinderu vymýšlet nekonvenční řešení problémů, které před vás hra postaví.

Hra je primárně o sbírání či pořizování fotografií, které pak můžete umístit do prostoru před sebe. To, co je zachyceno na „2D“ fotografii, se následně převede do trojrozměrného prostoru. Začnete od řešení základních hádanek, kde chybí kus mostu a vy musíte vyfotit kousek země a umístit fotku do prázdného místa. Ke konci však budete obracet svět na fotografiích vzhůru nohama, teleportovat se pomocí selfie fotek nebo fotografie používat jako nástroj destrukce.

Co Viewfinder opravdu perfektně zvládl, je udržování celé herní formulky svěží. Není to totiž o tom, že vám v první úrovni vrazí do ruky foťák a až do konce hry budete dělat to samé. Právě naopak. Foťák dostanete až po nějaké době a hra se nebude bát vám ho v mnoha úrovních zase z ruky vzít. Někde si budete muset vystačit s předem danými fotkami, jinde zase budete muset využít fotoaparát na stativu.

Stejně tak herní mechaniky se neustále mění a hra opravdu nikdy nezačne být repetitivní. Občas mne až překvapilo, jak kreativní hra dokáže být s nástroji k řešení levelů, jen aby je o chvíli později vyměnila za úplně jiné typy. Budete tak sbírat baterie k napájení přístupových bodů do dalšího levelu, procházet dveřmi (vlastně takovými portály) s fotografickými filtry, propojovat potrubí s vedením energie a podobně.

Každá logická hra má určitou křivku obtížnosti, ovšem Viewfinder možná trošku doplatil na svou rozmanitou škálu herních mechanik. Opravdové hlavolamy najdete především v nepovinných úrovních, kterých není tolik. Při průchodu hlavními misemi jsem se na chvíli zasekl asi jen dvakrát, a to si o sobě myslím, že moje nadání na logické hry není moc velké.

Viewfinder však místy ani není tolik o namáhání mozkovny, jako spíše o užívání si estetiky herního světa a následování příběhu. Ten může sice zprvu působit hodně zmateně, ale dejte mu chvíli a kousky skládanky do sebe začnou zapadat. Ve výsledku mám vlastně pocit, že mě příběh táhl kupředu stejně jako touha vidět to, co ještě autoři hry všechno zvládli vymyslet s herními mechanikami.

Pochvalu za skvělé zpracování si zaslouží kocour Cait, což je váš hlavní společník ve hře. Nápadně připomíná postavu Šklíby z Alenky v říši divů a jeho roli nechci kvůli vyzrazení klíčových aspektů příběhu moc přibližovat. Hodně se o herním světě také dozvídáte z audio záznamů a různě rozmístěných krátkých poznámek na útržcích papíru.

Hra je celkem rozdělena na pět sekcí, přičemž každá sekce má trochu odlišný vizuální styl a sleduje vlastní dějovou linku. V každé sekci najdete určitý počet povinných a nepovinných levelů, který se může docela hodně lišit: některé sekce jsou plné obojího, jiné mají pouze příběhové části a projedete jimi celkem rychle.

Ve hře mimo jiné sbíráte různé bonusové obrázky, které slouží většinou jen pro pobavení. Prohlédnout si tak po umístění do prostoru můžete třeba 3D tamagočiho, čárový kód, okno počítačového programu s malováním a spoustu dalších. Každá herní sekce má v sobě rovněž umístěné skryté předměty.

Viewfinder jsem hrál na PlayStationu 5, a co se výkonu a grafiky hry týče, není co vytknout. Hra se hýbala svižně, na žádné bugy jsem nenarazil. A pokud byste se přece jen na něčem zasekli, ať už vinou vaší nebo hry, jde vždy vrátit čas do specifických bodů (pořízení a umístění fotografie) a vrhnout se na problém znovu.

Hru jsem měl dohranou za šest hodin, což je vlastně docela dost. Jde o údaj z interního počítadla PlayStationu, pocitově mi však přišlo, že jsem ji měl hotovou rychleji. Čas s ní jsem si opravdu užil a po dohrání mě vlastně opravdu mrzelo, že už je po všem. Na Viewfinder každopádně jen tak nezapomenu, byl to parádní zážitek srovnatelný s mistry oboru, jako je třeba Portal.