„Byl to jeden z těch okamžiků, kdy si říkáte: Ani náhodou, toto není možné,“ vzpomíná Briana Pobinerová, paleoantropoložka z Národního muzea přírodní historie ve Washingtonu. Pro list The Washington Post dodává, že když vrypy na kosti v nairobském muzeu uviděla, obíhala ostatní a vyzývala je: „Pojďte se, podívejte se na to. Blázním snad?“
Jako od řezníka
Do muzea v Keni se vydala, aby zkoumala tamní kosti hominidů a jejich stopy po predátorech, jako byly hyeny, pumy. Aby doložila, jak vypadala interakce mezi pravěkými lidmi a masožravými zvířaty. Jenže našla řezné stopy, vrypy.
Nebyly jí neznámé, věděla prý vlastně hned, o co jde. „Studovala jsem stovky zkamenělých zvířecích kostí, z téhož období a téže oblasti, které nesly řeznické stopy. Takže jsem rozuměla tomu, co jsou vrypy zač,“ líčila. Proč tedy onen šok? Stopy po odřezávání masa našla na lýtkové kosti, která patřila předchůdci lidí. A znamenaly, že o maso stál jiný hominid.
Se svým dojmem se však samozřejmě nespokojila. Zhotovila otisky, napodobeniny vrypů, a aniž by o nich cokoli prozradila nebo naznačila, dala je k identifikaci paleoantropologu Michaelu Pantemu, který spolu s Trevorem Keevilem dospěl k jednoznačnému verdiktu. Devět z celkem jedenácti vrypů na kosti staré 1,45 milionu let způsobil řezný kamenný nástroj.
Onen řeznický postup přitom nemá jiné vysvětlení, než že bylo jeho cílem oddělit od lýtkové kosti maso, aby se mohlo sníst. „Postupovali stejně, jako zacházeli s těly jiných zvířat,“ říká o pravěkých řeznících v National Geographic Pobinerová.
Kdo byli ti „oni“? Na to nemá jasnou odpověď, identitu aktérů oné scény přesně neznáme. V oblasti žili v té době najednou různí obyvatelé, dominantní byl Homo erectus, region však stále obýval i Homo habilis, dokonce Paranthropus boisei. Autorka práce, která vyšla v magazínu Scientific Reports, však soudí, že všichni dotyční pravděpodobně nebyli příliš vybíraví v tom, koho jedli.
Šlo jen o jídlo. A lidé nejsou kaloricky zajímaví
Její objev historii lidojedství posunuje, dosavadní nejstarší doklad byl starý jen 800 tisíc let. Pochází ze Španělska, víme o něm skrze nález ostatků jedenácti mladých členů skupiny Homo antecessor, podle studie z magazínu Journal of Human Evolution byly děti zkonzumovány v rámci obrany teritoria. Ještě starším důkazem kanibalismu má být jihoafrická lebka, pocházet má z doby před 1,5 miliony až 2,6 miliony let. Jenže Pobinerová podle magazínu Smithsonian namítá, že její věk je nejistý, stejně jako původ vrypů na ní.
OBRAZEM: Pradávní vlci, mamuti i lidé. Permafrost nám uchoval dějiny |
Podle Silvie Bello, antropoložky z Muzea přírodních dějin v Londýně, mohl být kanibalismus běžnější, než bychom čekali. A než svědčí doklady. Mnohé pravěké lidské ostatky se nedochovaly, stopy po řeznických praktikách nemusí být zřetelné, tkáň se mohla konzumovat, aniž by to na kostech svědectví zanechávalo, líčí.
Pokud jde o důvody kanibalismu, až někdy před sto tisíci lety se do nich podle ní vkrádaly rituální motivy. „Mohly za to snad tytéž důvody, pro něž lidé začali těla pohřbívat a ritualizovat,“ míní.
Do té doby naši předci kanibalismus praktikovali prostě jako způsob potravy. A stravovací motivy vidí rovněž Pobinerová za dějinami své kosti. Vysvětluje, že nejsou doklady o tom, že by Homo erectus praktikoval pohřební nebo jiné rituály, proto není pravděpodobné, že by bylo motivováno rituály, aby jedl těla svých bližních. Důvody byly ryze nutriční.
Jenže právě proto nebyl kanibalismus nijak programový. A neměl podobu lovů, kdy by jedna skupina našich předků lovila jinou jako kořist k jídlu. Archeolog James Cole totiž vysvětluje, že kalorická hodnota lidského masa nebyla ve srovnání s jinou nabídkou přírody paleolitu nijak atraktivní.
„Nejsme nutričně nijak vydatní,“ shrnul Cole v roce 2017 svůj výzkum bez vytáček v listu The Guardian. „Jsme docela malé zvíře, nemáme na sobě moc masa nebo tuku a rozhodně jsme ho nutně víc neměli ani dřív.“ Připustil, že lidé lovili i menší zvířata jako ptáky nebo zajíce, jenže kanibalismus byl podle něj náročnější volbou, protože hominidé dokázali bojovat, utíkat, myslet.
Devět vrypů po sobě nechal ostrý kámen, dva zuby šelmy.
Naši předci měli podle něj i dalších vědců na výběr lákavější a méně inteligentní oběti. Proto se vzájemně tolik nejedli. Pobinerová souhlasí, vypočítává, že jídelníček našich předků sestával před milionem a půl let z pravěkých antilop, zeber, nosorožců, hrochů. Kanibalismus byl jen reakcí na nedostatek běžné potravy. Kanibalská součást jídelníčku našich předků měla spíše podobu jakési příležitostné přílohy. Na hodovní stůl doputovala, když člen skupiny zemřel, nebo když se stal obětí šelmy.
Řádně stařené maso: paleontolog servíroval 50 tisíc let starého bizona |
To mohl být i osud našeho předka, z něhož zbyla osekaná lýtková kost. Z celkem jedenácti vrypů totiž patřilo kamennému nástroji jen devět. Zbylé dva vědci identifikovali jako stopy zubů zvířete podobného dnešnímu lvu. Jenže oba druhy stop se nepřekrývají, nejde tak odpovědět na otázku, jak přesně scénář oné situace vypadal. Zabila nešťastníka nebo nešťastnici šelma, pochutnala si na ní – a naši předci zpracovali zbytky? Nebo zbyla role mrchožrouta na zvíře?
Paleontolog Antonio Rodríguez-Hidalgo se kloní k první variantě. „Zdá se trochu neobvyklé, aby velká kočka jako lev ohlodávala zbytky hominida, jehož svaly již byly vytěženy. Co by zbylo? Jen morek. Jenže velké kočky nejsou známé svými schopnostmi vlámat se do kostí. A holenní kost se zdá být neporušená. Tento scénář se tedy nejeví jako příliš pravděpodobný,“ soudí.
Zdá se tedy, že majitele lýtkové kosti neubili jeho druzi. Z jeho těla ohlodali to, či z něj nechala velká kočkovitá šelma. „Je zajímavé pomyslet na to, jak dlouho naši příbuzní a předci viděli v jiných lidech potenciální potravu,“ poznamenává Pobinerová.
Dodává, že její odhalení nese i poselství pro její obor. „Podtrhuje význam návratů a prohledávání muzejních sbírek. Můžete tak totiž najít věci, které byste nečekali,“ líčí. Cole souhlasí. „Některé nejlepší objevy se již odehrály, možná jsme je však plně nedocenili,“ říká.
