Krajinou, kterou dnes známe jako národní park White Sands v Novém Mexiku, putovala žena, možná velmi mladý muž. S batoletem v náručí. Čas od času si dospělý musel odpočinout, nohy se mu bořily do bláta, a tak dítě na chvíli postavil na zem. Oba měli štěstí, protože dvě velká zvířata, mamut a obří lenochod, jejich dráhu zkřížila, až když byla dvojice daleko.
Práce, kterou představuje magazín Quaternary Science Reviews, je dechberoucí. „Nic obdobného jsem nikdy neviděl,“ komentuje objev a jeho výzkum evoluční biolog Kevin Hatala z Chatham University.
Tady kaluž, tam mamutí lejno
Unikátní soubor stop vědcům otevřel dveře k pravěkému příběhu, který je po sobě zanechal. Týmu z Bournemouth University začal vystupovat před očima díky analýze tvaru i struktury otisků. Byl to pro ně ojedinělý materiál, stopy představovaly celkem kilometr a půl. Člověk, s největší pravděpodobností žena nebo dospívající mladík, který je za sebou nechal, přitom dobře věděl, kam jde. Stejnou cestou se poté vracel zpět.
A nešel sám. „Na několika místech na první cestě jsou série malých dětských stop. Ten, kdo dítě nesl, jej postavil na zem – snad za účelem odpočinku. Podle velikosti dětských stop je udělalo batole ve věku kolem dvou let, snad o něco mladší,“ píší na serveru The Conversation autoři studie Matthew Robert Bennett a Sally Christine Reynoldsová.
OBRAZEM: Pradávní vlci, mamuti i lidé. Permafrost nám uchoval dějiny Jsou staré tisíce let, gigantickou časovou vzdálenost však jejich těla přečkala téměř nedotčená. Díky permafrostu, který pro nás starodávné tvory uchránil. Patřil mezi ně i vlk, jehož působivá hlava s výhružnými tesáky se na Sibiři uchovala. Měří 40 centimetrů, zabrala by tedy polovina těla dnešních vlků. Zvíře žilo v pleistocénu, před více než 40 tisíci lety. |
Oddechnout, ulevit si, rozložit síly bylo potřeba. Půda, do níž se bořily nohy, byla totiž vlhká, člověk s dítětem čas od času uklouzl. A musel se vyhýbat překážkám, na několika místech jsou kroky neobvykle dlouhé. Co stálo v cestě? „Mohla to být louže. Mohlo to být mokré mamutí lejno,“ nabízí odpovědi v magazínu National Geographic Reynoldsová.
Cestovatelka, pokud to byla žena, navíc postupovala blátem docela velkou rychlostí. Podle vědců ušla 1,7 metru za sekundu. „Příjemná rychlost chůze je přitom 1,2 až 1,5 metru za sekundu po suché zemi,“ dodávají autoři v magazínu Inverse.
Gigantický lenochod čichal lidi
Když došla na sever, na místo určení, děťátko tam odložila, pár hodin poté se totiž stejnou cestou zpět vracela sama. Nejenže schází otisky dětských nožiček, ženiny stopy svědčí o tom, že nebyla obtěžkána nákladem. Jsou užší, sevřenější. Mezi dvěma cestami se však na trase leccos odehrálo, cestovatelka v krajině přirozeně nebyla sama.
Stopy její první cesty na sever totiž křižují otisky tlap obrovského lenochoda. A nezastírají, že zvíře o nedávné přítomnosti člověka vědělo. Jak se totiž k lidským stopám blížilo, zdá se, že se vztyčilo na zadních nohách, aby nasálo pach a spustilo se zase na všechny čtyři. Naproti tomu velký mamutí samec lidskou cestu přešel patrně bez toho, že by předchozí přítomnost lidského poutníka zaznamenal.
To vše stopy prozrazují. Jsou-li dobře přečteny, jsou jako fotografie nebo spíše klip momentu z hlubokých dějin. „Páteří našeho porozumění minulého života jsou samozřejmě fosilie,“ vysvětluje paleoantropolog William Harcourt-Smith z City University of New York, dodává však: „Jenže stopy jsou neobyčejné, protože ty zachycují konkrétní okamžik oné minulosti.“
Obří pravěké bitvy se účastnili asi i bojovníci z území dnešního Česka Byly jich tisíce. A nebyl to lokální konflikt – epické bitvy u severoněmecké řeky Tollense se účastnili válečníci z velké dálky. Byli mezi nimi možná i bojovníci z území dnešního Česka. Vědci luští záhadu zřejmě nejstarší evropské bitvy, která se odehrála před víc než třemi tisíci let. Výzkum mění pohled na dějiny násilí. |
Podle autorů studie stopy z národního parku o našich předcích leccos vypovídají, například o jejich sociální organizaci. Ať šla s dítětem žena, nebo muž, dobře věděli, kam jdou. „Stopy nevydaly známky bloudění, ztracení se, rozmýšlení se, kudy jít dál,“ líčí Reynoldsová. Stejně tak se zdá, že se dotyčný člověk neobával, že by se mu v místě určení dostalo nepřátelského přijetí.
Proč se však na cestu vydal za deště, za mokra? Přistihlo ho nevlídné počasí až na pochodu? A proč šel dítě předat, bylo nemocné, šel ho vrátit matce? A kam přesně šel? Za sousední rodinou, loveckou tlupou? Na onu otázku vědci odpovědět nedokážou, stopy totiž mizí na vojenské základně White Sand Missile Base, kam nemají přístup.
Mizející stopy
Poté, co své svědectví o příběhu z dávné historie stopy vydaly, do dějin odkráčely samy. Byly to totiž na první pohled velmi nezřetelné otisky, pracovníkovi národního parku Davidu Bustosovi o sobě daly vědět jen slabým zbarvením. Otisky byly v jemném písku, ohraničeny pouze krustou soli, ta držela jejich tvar.
Jejich strukturu vědecký tým odhaloval pomocí štětečků velmi opatrně, i tak se však po očištění rozpadaly. Proto je vědci ihned fotografovali, aby poté pořídili jejich trojrozměrné modely. „Minutu poté, co jsme je odhalili, začal závod, abychom je zaznamenali přístroji dřív, než prostě… zmizí,“ líčila Reynoldsová.
