„S mojí švagrovou Dankou Bartekovou jsme byli zatím na všech Evropských hrách a už v Minsku jsme si říkali, že to jsou asi naše poslední,“ vypráví. „Já jsem je pak vyhrál a Danka litovala, že už se jí to nepovede. A v úterý brala stříbro se slovenským ženským týmem. Tak jsme si říkali, že jsme blázni, že tady vůbec jsme.“
A chcete zase vyhrát? Jaké tu jsou vaše ambice?
Na začátku sezony se mi dařilo, pak se mi dařit přestalo, takže umístění nechávám být. Budu se samozřejmě snažit, ale vítězné ambice nemám. Ani necítím, že mám nějakou super formu, ale přesně takhle to bylo i před čtyřmi lety v Minsku, a pak jsem vyhrál. Takže budu bojovat o každý terč a uvidíme.
Na konci roku 2021 jste říkal, že zkrácený olympijský cyklus vám pomohl rozhodnout se pro pokračování v kariéře. Nelitujete toho rozhodnutí?
Lituju toho skoro každý den! Nepočítal jsem s tím, že se mi v Tokiu povede medaile a pak ještě výhra ve finále Světového poháru, po čemž jsem toužil celý život. Takže v ten moment jsem si říkal: fajn, ještě to zkusím. Ale možná by bylo tehdy rozumnější kariéru zapíchnout a byl by klid. Protože teď s tím tak nějak bojuju. Byl jsem zvyklý na výsledky, a když je teď nemám takové, jaké bych si představoval, tak mě to trošku trápí. Ale už jsem se na to dal, tak to dotáhnu až do konce.
Je vůbec možné mít v osmačtyřiceti letech stále motivaci?
Motivaci mám, pořád mě to baví. Nebaví mě ale cestování a čas, který trávím od rodiny. Všichni říkají, že když jsem starší, tak mám zkušenosti. Ale já kvůli věku musím zároveň i víc pracovat. A to mi žere strašně moc času. Kdybych měl kouzelný prsten, kterým bych se mohl přenést na místo den před závodem a pak hned zpátky, tak by to bylo super. Ale takhle mě to strašně ubíjí. To je na závěru kariéry nejhorší.
VZPOMÍNKA: Před 13 lety. Když byl český trap v Asii (taky) zlatý |
Co musíte dělat navíc oproti mladším kolegům?
Flinta něco váží, takže je střílení náročné na záda. Proto musím dělat věci jinak, než jak jsem je dělal dřív. Byl jsem zvyklý hrát dvě a půl hodiny tenis a večer zajít na squash. Teď kdybych to udělal, tak týden nechodím. Takže hledám hranici co dělat a co nedělat. Když něco nedělám, tak je to pro mě dneska už lepší, než když dělám. V mém věku není normální, aby člověk sportoval. Náš sport je sice trochu jiný, ale fyzická kondice je u nás spojená i s tou psychickou. A v ní teď musím zabrat. Střílení znám celý život, ale jak stárnu, přibývají nové věci. Znovu se učím, jak co dělat.
S čím ráno vstáváte, co vás žene dopředu?
Snažím se pořád zdokonalovat. Střelba je sport, který se ani za třicet let nedá naučit. Jeden den jste vítěz olympiády a za čtrnáct dní poslední na Světovém poháru. Je to zvláštní kombinace psychiky, koordinačních dovedností, soustředění. Zároveň záleží na počasí, jestli prší, jaké je světlo. Proto mě to stále žene. To hledání. Proč, když mi něco fungovalo minulý týden, mi to teď nefunguje.
Takže nekonečné hledání…
Už dávno jsem pochopil, že se střelbu nikdy nenaučím. Odstřílet všechny závody tak, abych vůbec nechyboval. Ale to je na tom zároveň i to pěkné.
Od tokijského finále, kde jste se o olympijské zlato rozstřeloval s Jiřím Liptákem, už uplynuly dva roky. Pouštěl jste si doma záznam?
Ne, celé jsem ho neviděl. Pár záběrů dávali v televizi a na kousek jsem koukal kvůli technice. To pekingské jsem viděl asi dvakrát. Měl bych mít všechny čtyři, která jsem střílel. Říkal jsem si, že až skončím, otevřu si lahev, zapálím doutník, a s dětmi se na všechny podívám.
Zaber, vole! hecovali se střelci. O surreálné představě, co se naplnila |
Na pařížskou olympiádu zatím místo vystřílené nemáte, ale ve vašem případě by to asi neměl být problém...
Jak jsem u střílení už dlouho, tak se automaticky předpokládá, že se na olympiádu dostanu. Ale momentálně mám jen velmi malou šanci. Kvótaplac bude k dispozici už jen asi na třech nebo čtyřech závodech a já ani nevím, jestli na všechny pojedu. Tady je k dispozici jedno místo, stejně jako bylo na minulých Evropských hrách v Minsku. Ty se mi podařilo vyhrát a díky tomu jsem místo do Tokia získal.
Ale pokud se zasníme, že vše vyšlo, a v olympijském finále se znovu rozstřelujete o zlato vy s Jiřím Liptákem, přál byste to zlato tentokrát sobě?
Pro mě je jakákoliv medaile z olympiády zlatá. Jsem u střelby třicetčtyři let a kdyby mi někdo v pětadvaceti řekl, že budu ještě teď střílet, tak tomu nevěřím. Takže už jen to, že jsem do Tokia jel a že jsem měl možnost tam zasáhnout do medailových bojů, byl pro mě zázrak.
