Právě v pátek tomu bylo deset let, kdy Jičínští vítězstvím nad týmem Hranic titul definitivně potvrdili. „Když jsme tehdy o titul hráli, ze zápasů nadstavby vznikl moc hezký film, na který se vždycky rád podívám,“ netají.
Co se vám vybaví nejdřív, když se řekne mistrovský titul před deseti lety?
Euforie, která provázela v nadstavbě celý domácí zápas s Hranicemi, kdy jsme ho mohli poprvé definitivně potvrdit. Do haly proudily davy lidí, hodinu před zápasem bylo narváno, lidi byli všude, kde to šlo. Nakonec se přidala před halu obří obrazovka, aby zápas mohli sledovat další. Nádherná atmosféra, nádherné vzpomínky.
Co následné skákání do kašny na náměstí, rituál, který patří k velkým úspěchům jičínské házené?
Zažil jsem to podruhé, poprvé to bylo v sezoně, kdy se ještě hrála československá interliga a my vyhráli první ligu, která byla pod ní. Vzpomínám si, že tehdy jsme se v kašně koupali v neděli večer, zatímco tentokrát už dopoledne. Byla docela zima, maximálně dvanáct třináct stupňů.
I tak to asi je nezapomenutelný zážitek, vždyť je spojený s takovým úspěchem.
Určitě. Na vedení města jsme měli vyjednáno, že do kašny můžeme naskákat. V té euforii po vítězství jsme se k ní vydali chvíli poté, co jsme dostali pohár, i proto u toho nebylo moc lidí. Měli jsme na sobě dresy s dnes už slavným nápisem Vítej zlatý ušáku, někteří byli ještě v botách, ve kterých hráli. Užili jsme si to ale se vším všudy.
Loučící se Mašát dotáhl jičínské házenkáře na sedmou příčku |
Získali jste titul v sezoně, v níž se to od vás moc nečekalo.
Je to tak, navíc my jsme do té sezony ani moc dobře nevstoupili a po prvních sedmi kolech jsme měli jen sedm bodů. Jenomže pak jsme ve dvanácti zápasech za sebou neprohráli a najednou jsme byli v trojici adeptů na titul.
Po základní části dokonce v roli největšího favorita, protože jste měli v tabulce náskok tří bodů před druhými Lovosicemi a ostatní ztráceli ještě víc.
Povedlo se to i přesto, že jsme v předposledním kole nečekaně prohráli v Přerově, který hrál o záchranu. Náskok jsme měli, ale dál to byly dost nervy. Spoléhali jsme na to, že by to mohlo vyjít, že doma nebudeme ztrácet a venku něco urveme.
Cesta v nadějné rozehrané soutěži v jejím závěru ale úplně jednoduchá nebyla. Vzpomínáte na nějaký moment, který v ní vašemu týmu hodně pomohl?
Myslím si, že to byl Martin Lepieš. Tehdy náš nejzkušenější hráč toho většinou v kabině moc nenamluvil, ale tehdy před zápasem s Hranicemi řekl to, co si budu navždy pamatovat i proto, že měl pravdu. Řekl nám, že sice by bylo i úspěchem, kdybychom získali medaili, ale že historie si pamatuje jen vítěze a že máme skvělou možnost se do ní zapsat. Bylo to ohromně motivující.
Kde se vzala taková síla týmu, od kterého titul čekal málokdo?
Sešlo se tehdy několik věcí. Jednak naše generace kolem ročníků narození 2013, 2014 byla na vrcholu. K ní přišla o jednu generaci mladší kolem Tomáš Babáka. Byli zhruba o deset let mladší a co jim chybělo na zkušenosti, to dokázali nahradit házenkářskými dovednostmi. Od nejmladších kategorií v Česku vládli, měli několik mistrovských titulů včetně dorosteneckého a svoje kvality dokázali přenést i do mužské házené.
Jičínský házenkář Martin Bareš v utkání proti Hranicím
Vy jste se před časem s aktivní vrcholovou házenou rozloučil, ale v této sezoně jste se vrátil. Jaké to bylo?
Krátké, i když ani s tím jsem už nepočítal. Jenomže v určité chvíli se nahromadila zranění u hráčů na pozici, na které jsem hrával, tak jsem v jednom zápase vypomohl.
Na mistrovský titul a následné oslavy jistě máte krásné vzpomínky, zopakovat se to ani vám, ani vašim nástupcům zatím nepodařilo. Co k tomu podle vás Jičínu chybí?
Extraliga se za těch deset let hodně změnila. Tehdy měla většina týmů plus minus podobné podmínky, zatímco dnes je pět šest plně profesionálních a pak jsou ti ostatní, mezi které patří i Jičín. A tyto týmy to mají hodně těžké se mezi ty profesionální dostat.
Cesta k vrcholu?
Myslím si, že házená by potřebovala projít něčím podobným, čím si prošly basketbal, volejbal a částečně i florbal. Do těchto sportů se podařilo dostat peníze a zprofesionalizovat je, v tomhle házené utíkají. Je ale hodně těžké chtít jít ve svém sportu nahoru, když musíte nejprve do práce a teprve pak se věnovat sportu. Chápu však, že není jednoduché takové peníze sehnat, což asi o menších městech platí dvojnásob.
Jičín dosáhl velkých úspěchů především díky úspěšné výchově mladých. Jakou tam vidíte budoucnost?
Vcelku slušnou. Kolem mládeže se motám a vidím, že nyní nám v Jičíně dorůstá zajímavá generace, takže by to nemuselo být špatné. Je pochopitelně otázkou, co s hráči udělá další vývoj, může se stát, že někteří Jičín přerostou a pak je těžké jim bránit v tom, aby to zkusili i jinde a posunuli se výš.
