Hraje, píše, skládá, zpívá, a to více než dobře. Přesto o sobě Igor Orozovič občas pochybuje. Přitom zjevně zcela zbytečně. Nedávno se představil v nové inscenaci Divadla Ungelt Brácha, jež vzešla z pera britského autora Simona Graye a která vypráví o milostném trojúhelníku, kdy do života dvou bratrů vtrhne osudová žena.
Roli jste vzal, aniž jste četl scénář. Děláte to často? Ne vždycky je možné scénář dostat do ruky hned, protože právě u divadelních her může být teprve v procesu překladu. Režisér Pavel Ondruch mi popsal, o čem hra je, a navíc jsme my herci měli ten nebývalý komfort vyjádřit se k tomu, s kým budeme hrát. A tak jsme se s Veronikou Kubařovou a Markem Němcem, dá se říct, vzájemně „nacastovali“. S Pavlem Ondruchem jsme kamarádi, takže jsem v něj měl důvěru. Já bych ho zabil, kdyby to byla úplná kravina! Hra Brácha je ale tak neuvěřitelně dobře napsaná, jsou tam dokonale analyzované rodinné vztahy. V každé rodině je jistá temnota, ale nemusí to být temnota zlá. Uvnitř tohohle rodinného organismu se občas dějou věci, za které v podstatě nikdo nemůže.
Bude to poslední série, takové rozloučení. Odešel jsem tehdy, protože jsem chtěl zažít další výzvy a byl jsem zedřenej jako závit.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
