Slavný závod zaběhl v čase 2:05:54 a druhého Gabriela Geaye z Tanzanie předčil o deset sekund. Dokonce porazil i světového rekordmana Eliuda Kipchogeho. „Nebral jsem ho jako takovou hrozbu. Měl jsem skvěle natrénováno a věřil si,“ povídal 34letý Chebet.
Troufalá slova na konto maratonského krále? Možná. On už je ale takový.
Už odmala jde tvrdě za svými sny, přes všechny překážky.
Narodil se jako osmý z devíti sourozenců. Jeho matka Wanjiro provozuje malou restauraci, otec Kipyesang býval rovněž skvělým běžcem, jenže už v mladém Chebetově věku zemřel na rakovinu.
Rodina tak zůstala sama, bez alespoň solidního příjmu peněz.
Chebet obhájil triumf na maratonu v Bostonu, Kipchoge skončil šestý |
„Měli jsme tolik, abychom jedli jen dvě jídla denně,“ vzpomínal Chebet pro magazín Runner´s World. „Večeře teda často nebyla kdovíjaká, jen trochu githeri – kukuřice a fazolí.“
I proto cítil, že se musí zapojit i on. Pálil dřevěné uhlí a pásl krávy. V deseti letech začal pracovat na nedaleké kukuřičné farmě a aby se práci mohl věnovat na plný úvazek, ve čtrnácti odešel ze školy.
Moc volného času neměl, když si ale nějaký našel, běhal.
VÍTĚZ. Keňan Evans Chebet si běží pro triumf na Bostonském maratonu.
„Spolu se sourozenci jsme měli dohromady jedno jízdní kolo. Když jsem se na něm ale učil, natloukl jsem si,“ povídá. „Raději jsem si proto našel asi patnáctikilometrový okruh, na kterém jsem běhal. Moc mě to bavilo.“
A také mu to šlo.
Soused mu daroval pár běžeckých bot a podporovala ho i matka. „Jednou mi ukázala fotku otce a říkala: Běhej jako on. Podědil jsi talent,“ vyprávěl.
Sledujte: i já jsem rychlý
Talent je sice hezký, podobných chlapců jsou ale v Keni desetitisíce. Podle údajů Světové banky žije v africkém státě kolem třiceti procent lidí v chudobě. Právě běh je pro tamní obyvatele nadějí, jak si zajistit lepší život, chtějí být jako Kipchoge.
Konkurence mezi mladými běžci je zde proto obrovská. Abyste dostali šanci, záleží na štěstí, na dobrých kontaktech.
Jenže ty Chebet neměl.
„Měl jsem dvě možnosti. Buď se vzdám, nebo zabojuju,“ líčil. Rozhodl se pro druhou možnost. V devatenácti letech odešel z domu a za dvanáct dolarů měsíčně si pronajal pokoj poblíž běžeckého centra, které provozuje italská organizace Rosa.
V novém bydlišti měl prý jen židli a stůl, vařil si pod širým nebem. Hodiny a hodiny pak vysedával před domem a čekal, až kolem poběží běžci z centra, aby se k nim mohl připojit a získat si jejich pozornost.
„Musel jsem být schopný se udržet s jejich nejlepšími závodníky,“ říkal.
ČELNÍ SKUPINA. Keňan Eliud Kipchoge (vlevo) během maratonu v Bostonu, vpravo je pozdější vítěz Evans Chebet.
Skutečně se mu to dařilo a jednoho dne za ním přišel jistý mladý muž – Claudio Berardelli. Představil se mu jako trenér a pozval ho dovnitř.
„Byl mladý, ne moc silný,“ vzpomínal Berardelli. „Ale viděl jsem šanci na zlepšení.“
Chebet tak měl z části vyhráno. Jasně, neustále musel potvrzovat, že si místo v tréninkové skupině zaslouží. Jeho sen se ale významně přiblížil skutečnosti.
Oproti svým běžeckým kolegům byl v nevýhodě, protože za sebou neměl žádné závodní zkušenosti. Dokonce ani nikdy neběhal na dráze.
Rychle se ale zlepšoval a manko doháněl. Ve třiadvaceti letech ho kouč vzal na první velké závody v italském Gargnanu, kde na deseti mílích zaujal druhým místem.
Muž číslo dvě?
Právě druhá místa se mu ale na dlouhou dobu stala nechtěným údělem. Ne a ne je prolomit, pokaždé mu něco chybělo. V letech 2014 a 2015 zavítal i na maraton do Prahy a schválně si tipněte výsledek.
Ano, dvakrát druhý. Nejprve o deset sekund nestačil na Keňana Patricka Terera, poté o osmnáct na dalšího krajana Felixe Kandieho.
Když král padne. Každá prohra je výzva, říká Kipchoge. Stále míří za rekordy |
„Stával se z něj muž číslo dvě,“ vyprávěl Berardelli. „Myslím si, že moc nechybělo, aby přijal, že je pouze velmi dobrým sportovcem než skutečným šampionem.“
Chebet ale znovu ukázal bojovného ducha. Řekl si, že se s tím nesmíří. Načas se s trenérem rozešel a přípravu si dělal sám. Tehdy sice konečně prolomil smůlu a v Buenos Aires si připsal první vítězství, jenže skupina mu začala chybět.
S koučem se proto znovu usmířil a vrátil se zpět. „Našel novou motivaci,“ mínil Berardelli. „I já jsem si uvědomil nějaké věci. Zjistil jsem, že na něj nesmím tolik tlačit.“
A od té doby už vítězí.
Pomohlo mu, že po jeho boku nově běhali Benson Kipruto a Amos Kipruto. Tréninková rivalita je vzájemně posouvala a ani Chebet nechtěl zůstat pozadu. „Stali se mými bratry. Pomáháme si, povzbuzujeme se,“ pochvaluje si.
VÍTĚZ. Keňan Evans Chebet si běží pro triumf na Bostonském maratonu.
V roce 2020 Chebet vyhrál maratony v Ócu a Valencii, v níž zapsal osobní rekord 2:03:00. Loni slavil na majorech v New Yorku a Bostonu, kde v pondělí vítězství zopakoval.
Za triumfy a příjmy od sponzorů si pořídil dům, má farmu, pronajímá apartmány. Když se loni ženil, na svatbě měl prý tisíc hostů. Rozhodně už nežije v bídě.
„Kdykoli jsem ale na velkém závodě, vzpomenu si, čím jsem si jako dítě prošel,“ nezapomíná. „Jak jsem musel bojovat, abych přežil.“
Což ho stále žene dál.
