Vyzáblý mladík s vlasy nešikovně ulíznutými brilantinou se potí. Sebejistě sleduje muže, kteří se probírají stohem papírů na stole. Náčrty, kresby, sem tam menší olej. Věří, že je ohromil. Ví, že má talent od pánaboha, jak mu vždycky říkala maminka. Kdo jiný by to poznal? I oni to poznají. Určitě. Stojí, přejíždí pohledem jednoho po druhém a nepatrně se usmívá. Hledá v tvářích akademiků byť jen náznak zájmu. Konečně – korpulentní brýlatý muž drží v ruce chlapcův autoportrét. Ten se mu povedl, vypadá jako fotografie, říkala mu matka. Muž konečně vzhlédne a zadívá se na něj. Se zájmem! Pak zpátky na čtvrtku. Znovu na něj. A tohle je kdo? zeptá se.
Jako historici a archeologové můžeme vidět, že je to právě konkrétní člověk, jeho odvaha nezoufat si, jeho víra, že může změnit nepřízeň osudu a vyřešit problémy, ať jsou jakékoliv povahy.
