Nebyla to ale jen ona.
Klání atletických univerzálek nabídlo v turecké metropoli i další skvělé výsledky. Výkon 5014 bodů druhé Polky Adrianny Sulekové by taktéž stačil na pokoření předchozího světového rekordu. Třetí Belgičanka Noor Vidtsová si zase součtem 4823 vylepšila sezonní maximum.
Byla to zkrátka soutěž, která dosud neměla obdoby. Nejkvalitnější v historii šampionátu.
Halové ME 2023 v atleticeservis iDNES.cz |
„Když máte takové soupeřky, automaticky vás to žene vpřed a chcete ze sebe dostat to nejlepší,“ pochvalovala si Thiamová.
Což se jí podařilo.
K rekordu jí pomohly mimo jiné osobní maxima v kouli (15,54) a ve finálové osmistovce (2:13,60). „Už po úvodní šedesátce (8,23, vyrovnaný osobní rekord) jsem si říkala: Tak fajn, to nebylo vůbec špatné,“ popisovala. „Měla jsem za sebou skvělý trénink, cítila jsem se dobře a doufala, že bych na svěťák mít mohla.“
Její výkon nijak nepřekvapí.
Královna víceboje. Šampionka šampionek. Nejlepší z nejlepších. To je jen malý výčet přezdívek, které vám o ní najde internetový vyhledávač.
Belgičanka je ve svých osmadvaceti letech dvojnásobnou olympijskou, světovou i evropskou šampionkou pod otevřeným nebem. K tomu má z halových kontinentálních mistrovství další tři zlaté.
Je také jednou ze čtyř žen, které se venku dostaly v sedmiboji nad hranici sedmi tisíc bodů a od pátečního večera pochopitelně i světovou rekordmankou v hale.
V mládí ji museli brzdit
Spolu se svými dalšími třemi sourozenci se narodila v Namuru, městě asi 60 kilometrů vzdáleném od Bruselu, belgické matce a senegalskému otci.
Toho ale příliš nepoznala.
Když jí byly dva roky, rodiče se rozvedli. Zůstali sami, jen s maminkou.
„Nebylo to úplně jednoduché,“ vzpomínala. „Ale právě máma mi byla velkou inspirací. Viděla jsem v ní silnou ženu, byla můj vzor. A je jím vlastně pořád. Když se mi něco v atletice nevydaří, vzpomenu si na ni a řeknu si: Ty to dokážeš, vždyť je to jenom sport.“
1. DEN HME: Staněk natáhl medailovou sérii, bere stříbro. Zářili i čtvrtkaři |
Svou vášeň atletiku Thiamová zdědila právě po mamince, která ji dříve dělala.
Poprvé závodila v sedmi letech a prakticky ihned ukazovala obrovský talent. Trenéři si pochvalovali její nadání, cit, univerzálnost.
Bylo jasné, že z ní bude vícebojařka.
Nebyl to však jen talent, který stál za jejím rychlým růstem. „Vždycky jsem na sebe byla tvrdá,“ povídá. „Třeba když jsme skákali do dálky a já cítila, že to pořád není ono, neustále jsem opakovala: Ještě jeden skok, ještě jeden. Až mě trenéři museli brzdit.“
I když se rychle zlepšovala a v mládežnických kategoriích sbírala jedno vítězství za druhým, zprvu si nemyslela, že se atletikou jednou bude živit.
Vedle ní slušně hrála i basketbal a také se věnovala studiu. Zajímaly ji přírodní vědy, geografie a klima a tento obor později vystudovala i na univerzitě v Lutychu.
„A i ve škole jsem byla taková,“ usmívá se. „Nikdy bych si nedovolila jít na hodinu bez toho, aniž bych se nepřipravovala. V tomto případě naopak zasahovala mamka, která mě nutila, abych už šla spát.“
Atletika u ní začala vyhrávat ve čtrnácti letech, kdy se spojila s bývalým belgickým olympionikem a trenérem Rogerem Lespagnardem.
„Pak jsem ji začala brát profesionálně. Mým cílem ale nikdy nebyly medaile nebo nějaké žebříčky. Dělala jsem ji spíš pro sebe. Mým motorem bylo překonávání sama sebe, chtěla jsem ze sebe vymáčknout to nejlepší,“ říkala.
Což ji provází pořád.
Zlatý sen v Riu
V roce 2014, ve dvaceti letech, získala na evropském šampionátu v Curychu bronz v sedmiboji a o rok později v halové Praze stříbro v pětiboji.
Už tehdy se počítalo s tím, že má před sebou skvělou kariéru. Že klidně může být ještě nejlepší na světě. Ovšem že její první vrchol nastane už o další rok později na olympijských hrách v Riu?
Ne, to asi nikdo netušil.
Ale stalo se.
Olympijský sedmiboj měl být o obhájkyni zlata z Londýna Britce Jessice Ennisové-Hillové. Ani sama Thiamová si nevěřila. „Vždyť jsem před ním byla dlouho zraněná,“ připomíná, že předtím bojovala s přetrhanými vazy v lokti.
Lékaři jí dokonce doporučovali, aby na hry vůbec neodjela. A když už, tak aby se třeba soustředila jen na skok do výšky.
Jenže taková ona není.
V Brazílii si navzdory předchozí bolesti překonávala jeden osobní rekord za druhým. Celkem v pěti disciplínách si přepsala dosavadní maximum, a to i v oštěpu, který předtím netrénovala a házela jen ostré pokusy.
Celkově tehdy získala 6810 bodů a druhou Ennnisovou-Hillovou předčila o 35 bodů. Mohutně slavila, nechápala.
„Ještě dlouho poté jsem tomu nemohla uvěřit. Když jsem si na Rio vzpomněla třeba i za několik měsíců, chtělo se mi brečet. Nikdy bych si nemyslela, že budu tak silná,“ líčí.
Právě o tomto vítězství hovoří, že bylo nejdůležitějším momentem její kariéry.
Nakoplo ji. Zjistila, že může být nejlepší, že s takovou vůlí jsou v jejích silách klidně i světové rekordy.
„Vždycky si říkám, že jsem silnější, než si myslím. A že když jsem to dokázala v Riu, můžu to dokázat vždycky,“ říká.
Istanbul byl toho důkazem.