RECENZE: Bla bla bla... Måneskin napájejí davy rockovou limonádou

Glam rocková skupina Måneskin z Říma, vítěz Eurovize 2021, se momentálně hřeje na výsluní popularity. Hovoří se o senzaci, ovšem jak dokládá čerstvě vydané album Rush!, je to spíš vděčná mediální nálepka.

Måneskin jsou sice vyhypeovaní až běda, nicméně určitý potenciál v nich skutečně dřímá.

Půjčují si sice, kde se dá, původního na jejich přístupu k hudbě a prezentaci není zhola nic. Pomineme-li 70. a 80. léta, tak lascivní a kýčovitou glamovou image přivedli zpět do módy britští The Darkness, a co se týče hudby samotné, slyšíme co chvíli tu Franz Ferdinand, onde White Stripes a podobné – nicméně je-li hlavním cílem Måneskin především pobavit, nedá se proti jejich snažení nic zásadnějšího namítat.

Říká se, že třetí album bývá klíčové, a Måneskin si to zřejmě vzali k srdci. Rush! Je jejich nejambicióznější album. Po debutu Il ballo della vita, jehož hrací doba jen zlehka přesáhla třicet minut, a ani ne půlhodinovém následovníkovi Teatro d’ira Vol. I se skupina tentokrát rozmáchla až k padesátiminutové stopáži a ve studiu na její snažení dohlížel producent Max Martin, v jehož portfoliu figurují jména jako Katy Perry, Ariana Grande, Taylor Swift, The Weekend nebo Coldplay.

A ve skladbě Gossip ve skupině hostuje Tom Morello, kytarový revolucionář z Rage Against The Machine a Audioslave.

Kdo měl s Måneskin už v minulosti co do činění, byť třeba jen v Eurovizi, ví, co od nich může čekat. Rush! není krokem do neznáma, ale potvrzením statu quo. Čili šlapavé rockové halekačky s důrazem na refrén, které jsou psány tak, aby co nejhladčeji klouzaly do ucha a především zabíraly na koncertech. Neboť ty jsou doménou Måneskin, alba berme spíš jen jako fetiš.

Na chvíli zabaví, ale poměrně rychle se oposlouchají. Týká se to i Rush!, zhruba v polovině hracího času o desce víte první poslední, a nejste-li věrný fanoušek Måneskin, který přistoupil na pravidla hry, že tohle je nejžhavější rockové zboží, nemáte příliš důvodů se k ní opakovaně vracet.

Rush!

55 %

Måneskin

Rush! je ekvivalentem vychlazené bublinkové limonády, která sice v horkém létu na okamžik osvěží, ale skutečnou žízeň zahnat nedokáže. Nikdo ale netvrdí, že si alespoň na okamžik nemůžeme s Måneskin užít celkem slušně rozjetý mejdan.

Otvírák Own My Mind vyloží na stůl karty, podle nichž kapela hraje až do konce. Garážové kytarové riffy, úspornou rytmiku, řízný hlas Damiana Davida a kopec pozitivní energie. Nejlépe se Måneskin zadařilo v už zmíněné Gossip, což je asi největší hit s nakažlivou, kupodivu ale ne vyloženě vlezlou melodií.

Být celá deska v tomto duchu, byl by mnohem větší důvod k radosti. Bohužel, po společné skladbě s Morellem následují dvě průměrné, až podprůměrné věci. Timezone žadoní o přízeň banální, tucetkrát slyšenou melodickou linkou a Bla Bl Bla je... prostě blábol. Jaký název, taková skladba. Na nervy leze už při prvním přehrání a podruhé ji slyšet opravdu nechcete.

Podobně otravná je tuctová balada If Not For You, naštěstí ale Rush! nabídne i několik dalších skladeb, které se dají bez větších výhrad akceptovat. Feel je sice dost okatá výpůjčka postupů z dílny Jacka a Meg Whiteových, ale jinak jde o gruntovní, příjemně zemitou rockovou pecku. Totéž se dá říct i o energické a šlapavé Don’t Wanna Sleep, která patří rovněž k tomu lepšímu na desce.

Problém Måneskin je jednotvárnost a monotónnost. Samostatně jejich skladby fungují mnohem lépe než na albu, kde se kvůli neměnnému kompozičnímu přístupu s minimem překvapení slévají v neměnný tok hudby. Jak už tedy bylo řečeno, na koncertech to bude určitě fungovat bezvadně, stejně tak jako doma puštěná kulisa. Na soustředěný poslech to ale úplně není.