Na pozadí fiktivní současnosti připomíná autor satirického komiksu Rozdělení Martin Šinkovský z Olomouce třicet let starý příběh rozpadu Československa.
Vše podle něho 1. ledna 1993 proběhlo mírumilovně v podstatě omylem, přesto úroveň tehdejší politické debaty tu dnešní výrazně překonávala.
Co rozpoutala vlajka
Komiksový příběh začíná na podzim minulého roku slovenskou žalobou kvůli porušení slibu, že ani jeden z nástupnických států nebude dál používat československou vlajku. Češi si však červenobílý prapor s modrým klínem nechali.
„Napadlo mne, že by bylo legrační, kdyby nás Slováci zažalovali, a začal jsem to rozvíjet,“ vrací se spisovatel Šinkovský k počátkům knihy vydané loni na podzim. „Proces jsme u Evropského soudu prohráli a museli jsme si vzít naši starou vlajku, která vypadala jako dnešní polská, což naštve zase Poláky, protože je stejná. Takže Polsko nás anektuje, udělá z nás vojvodství a Češi jsou nadšení, protože mají konečně moře. Toto jsem poslal do vydavatelství. Dva měsíce nic a potom nám to schválili.“
Třicáté výročí rozdělení či blížící se prezidentské volby nakonec dělají komiks velmi aktuální, i když scénář začal vznikat už na podzim 2021.
„Mělo to být pro děti a pro ně jsem toho moc neměl. Udělal jsem tedy dvě linie, kdy školáci zkoušejí divadelní hru o rozdělení Československa a do kontrastu jsem dal alternativní současnost. Hra neexistovala, takže jsme ji museli napsat. Je vzadu v knize. Kraťoučká, pro školy stačí, je v ní vyzobané to nejdůležitější,“ popisuje autor, jenž spolupracoval s kreslířem Janem Pomykačem.
Smyšlená přítomnost si v mnoha věcech pohrává se scénářem „co by kdyby“. „Začal jsem předčasnými prezidentskými volbami, vyhrál Babiš, Okamura neboli Otomar Karamel se stal premiérem. Prezident Zeman alias Pohanka je v té době po smrti, jeho tým se rozpadl a rozešel se do světa, takže Vratislav Mynář pomáhá slovenské prezidentce obhájit mandát,“ přibližuje autor.
Čerpal z historických pramenů, takže použité citace jsou autentické. „Když jsem se rozdělením Československa víc zabýval, zjistil jsem, že jsme se rozešli mírumilovně omylem. Ani Klaus, ani Mečiar nevěděli, co dělají. Kniha je označuje za dva špatné šachisty, kteří naprosto nedokázali odhadnout tahy soupeře. Náhodou to dopadlo dobře, z dnešního pohledu skvěle, mohlo to ale taky skončit jako v Jugoslávii,“ připomíná krvavé konflikty mezi nástupnickými státy.
Lži a fakta
Nabízela se otázka, jak by taková jednání vypadala dnes. Patrně by průběh nebyl tak hladký.
„Vrství se dezinformace, fake news, lži… Takovou drobnost, jako je vlajka, což je oproti rozdělení republiky marginálie, nejsou politici v komiksu schopní vyřešit. Co se stalo z tehdejších protagonistů později, už je jiná věc. Ale u rozdělení se rozešli naprosto skvělým způsobem, proto jsem to dal do kontrastu se současností, což je zcela postfaktická doba,“ vysvětluje scenárista.
Zdánlivě složité téma podle něho dětem nepřekáží. Ostatně knihu dal číst i své devítileté dceři.
„Byla nadšená. Děti postavy neznají, logicky. Když je jim deset let, politika je nezajímá. Je to třicet let zpátky, z lidí narozených po rozdělení jsou dnes rodiče. Edukativní linkou je tedy zkoušená divadelní hra, ve které se dá hodně dozvědět,“ říká k vyprávění, ve kterém se i děti na divadelní zkoušce teprve seznamují se jmény jako Mečiar, Klaus, Havel, Šimečka, Vaculík či Macek.
„V komiksu jsem to nechtěl řešit, ale my jsme Slovákům nerozuměli. Výborně to popisuje třeba spisovatel Pavel Kosatík. Čeští politici tenkrát vůbec nechápali, co Slováci chtějí. Ti přitom žádali svůj národ. Podle Čechů všechno fungovalo, jenže jen jim. Chovali jsme se s k nim hrozně hnusně,“ domnívá se.
„Na konci knihy cituji Ludvíka Vaculíka, který už dlouho předtím říkal, že stát není možné udržet: ‚Češi nebudou nikdy schopni splnit slovenské představy o podobě společného státu‘, to je zásadní myšlenka.“
Brno nikdo nechce
Kreslíř s textařem využili zdánlivě nudné historické téma k tomu, aby si dělali legraci ze Slováků, Poláků a nejvíce z Čechů.
„Děj je velmi koncentrovaný, absurdní, nesmyslný, v podstatě je to groteska. Chtěli jsme se podívat, jak se politika řešila před třiceti lety, a ukázat vyšinutost dnešní doby. Některé věci jsou nepravděpodobné, ale jak moc?“ dodává k Rozděl-ení, v němž v závěru vezou české rekreanty k moři žluté dobytčí vagony a kde se Brno po polské anexi stává místem, které nikdo nechce.
