„Je mi strašná zima.“ „Ach, moje ruka.“ „Teď jsem to konečně celé dopsal. Pro Krista, dejte mi sklenici.“ Stížnosti na pracovní podmínky se do marginálií dostávaly v hojném počtu. Ale také rouhačské obrázky: jeptiška kojící mnicha, nazí biskupové. Strašidelné kresby: démon střílející šíp do zadnice tvora s ploutví, utržené lidské údy, monstra s lidskými prvky.
Rovněž obscénní vyobrazení: les z penisů, kopulace všeho druhu. Nechutné motivy: kálení, pouštění větrů. A též anekdotické výjevy: zatímco mnich přepisuje knihu, opice kolem něj ho posměšně napodobují, upíjejí mu inkoust, vyrušují ho od práce, dělají na něj obscénní gesta.
Ony kresby a vpisky sousedily s náboženskými texty, vědeckými pojednáními. Jak to bylo možné? „Středověká společnost byla tak složitá jako ta naše,“ vysvětluje na serveru Collectors Weekly Kaitlin Manningová z Rootenberg Rare Books & Manuscripts a dodává: „Pro středověkého čtenáře možná nebyl onen konflikt tak černobílý.“
Prohlédněte si středověké marginálie |
A tehdejší doba nebyla tak pochmurná, přísná, jak mnohdy soudíme. Zesměšňování, parodii, jakkoli vulgární, potřebovala.
Glosovat, zdůrazňovat, vysvětlovat
Pro pořádek předešleme, že ne všechny marginálie byly sprosté, bizarní. Leckteré komentovaly vlastní text, poukazovaly na zásadní pasáže, výrazným způsobem napomáhaly čtenáři se zapamatováním. V některých ilustrátor snad jen příliš svérázným způsobem doprovázel výklad, jako například sám „Otec anglické chirurgie“ John Arderne ve vlastní knize o otevírání žil a operační praxi ze čtrnáctého století.
Vlastnoručně do ní vetkl začasté hrůzostrašná vyobrazení, například nohy a ruce oddělené od těla. „I když víte, že rukopis, který otevíráte, je lékařský text pro praktické využití, nic z toho vás nepřipraví na pohled na amputovanou nohu, zadnici nebo penis, který ukazuje na zásadní části textu,“ uvádí na serveru Atlas Obscura Johanna Greenová z Glasgowské univerzity. Ilustrace byly především mnemotechnickou pomůckou, měly čtenáři usnadnit orientaci v textu a uložení podstatných informací do paměti.
Jiné, psané marginálie se snažily rovnou zpřístupnit obtížné pasáže. Buď jazykem publikace, nebo místní řečí. Další vpisovaly text, který přepisovačům unikl a chyběl, jiné glosovaly, komentovaly, uváděly příměry, příklady.
Další marginálie však měly docela jinou funkci.
Na okraji stránky vládne amok
Zlatý věk marginálií byl mezi dvanáctým a čtrnáctým stoletím. Nejprve se pojily s církevními texty a páchali je mniši, kteří knihy přepisovali v klášterech. Později se knihy sekularizovaly a jejich přepisování se věnovaly i světské dílny v městských centrech, kde rostly nové bohaté společenské třídy a skupiny.
Knihy byly luxusním soukromým zbožím, do něhož byly vetknuty dlouhé hodiny práce. Ti, kdo za nimi stáli, však patřili ke spodním společenským vrstvám, pracovali přece rukama. Nejprve se přitom přepisoval text, až poté se doplňovaly ilustrace, což podle Manningové naznačuje, že postavení ilustrátorů bylo ještě o něco nižší než pozice těch, kdo měli na starost písmena. Jenže právě to, že měli ilustrátoři nad knihou kontrolu jako závěrečný článek pracovního procesu, jim dávalo šanci držet se rčení „kdo se směje naposledy, směje se nejlépe“. „Byli to oni, kdo si mohli dělat legraci z toho, co už na stránce bylo, nebo z chyb písařů, které nalezli,“ vysvětluje Manningová.
A oné příležitosti se hojně využívalo. A naplno, kraj stránky jako by se stával světem pro sebe, kde je dovoleno téměř vše. „Imaginace se tam dostávala do amoku,“ popisuje odbornice. Vše je myslitelné. Proto se prostor po stranách textu plní monstry, kříženci lidí a netvorů, nechutnými výjevy, je plný sexu i násilí.
Bizarní marginálie z Rutland Psalter, třinácté století
Rozličné marginálie zahrnovala i lékařská kniha Kniha Johna Arderneho. Nebyly však fantazijní, ilustrovaly text.
Na jedné z marginálií jeptiška sklízí ze stromů pohlavní údy, trhá je a pečlivě je ukládá do košíku. Jiná zachycuje zrůdu s lidskýma nohama, avšak s obřími genitáliemi. Na další balancuje s penisem na podnose na své hlavě drak, jiná zobrazuje muže, jemuž vyrůstá hlava ze zadnice, na další nahý biskup kárá pšoukajícího klerika. Na jiném obrázku muž rozsekává tělo jiného, aby si jednotlivé části odnášeli ptáci, neschází ani výjev, na němž ptačí netvor nezúčastněně vytahuje provazem z úst ženy malého muže. Lidé na nich vystrkují zadnice, tělům scházejí hlavy, démoni cení zuby, netvoři vypadají jako penisy.
Marginálie začaly knihy „dochucovat“ po celé Evropě, nejvíce však v severní Francii a Anglii. Jak vlastně bylo možné, že v temném středověku tytéž knižní stránky hostily náboženské nebo vědecké texty a obrazoborecké, sprosté, groteskní ilustrace zároveň?
Nejen modlitby a mor
Odpověď odborníků ještě jednou zdůrazňuje umístění marginálií. Okraj strany jim dopřával něco ochrany. Pro středověkou společnost byly velmi důležité hranice a obrysy známého světa, co bylo za nimi, bylo tajemné neznámo, popisuje Manningová. A marginálie byly jistým způsobem mimo konvenční, oficiální plochu knižních stránek.
Potom je též otázka, zda středověké společnosti rozumíme dobře. „Marginálie nám dovolují pochopit, že byla tak komplexní, spletitá jako naše vlastní,“ soudí Manningová. Nebyla tak černo-bílá, jak si myslíme, tehdejší čtenář nebyl polaritou, která se sešla na téže straně jeho knihy, tak zneklidněný, jak si myslíme. Obhroublé vtipy z marginálií podle jejích slov upozorňují, že středověk, to nebyly jen modlitby a mor. Středověk byl též plný humoru, rozpustilosti, zlomyslnosti. Manningová upozorňuje, že mnozí autoři ostatně dovozují, že středověká společnost byla mnohem senzuálnější, například ohledně chutí a vůní.
Marginálie mohly podle ní jak podvracet středověké hierarchie, tak je posilovat. Motiv „obrácení světa hlavou dolů“ byl pro středověk typický a po stranách přepisovaných knih ho často vidíme. Uznávaní členové společnosti se na vyobrazeních dopouštějí nedůstojných činností, jsou zesměšňováni, jejich autorita je pošlapávána, v tom by bylo podvratné poselství marginálií. Nemohlo to však být jen upuštění páry, aby se jakákoli kritika zavedených pořádků usměrnila do podoby satirického folklóru, jehož nekonečná imaginace pouze podtrhuje, že si nemůže dělat ambice na reálnou společenskou změnu? Podle Manningové navíc mohly potrhlé ilustrace zvýrazňovat vyznění z ústřední části stránky, tedy společenský řád naopak posilovat.
Jeden z prvních odborníků, které marginálie docenil, Michael Camille poté zdůrazňuje, že jakkoli vulgární marginálie mohly být, byla by chyba považovat je za znesvěcení svatých textů. Středověká společnost byla světem mnoha přísných, rigidních hierarchií, proto bylo zesměšňování, znevažování, podvracení přirozené, možné, bez hranic. Dokonce bylo potřebné. „Středověkou kulturu bychom neměli nahlížet výlučně v perspektivě binárních opozic svaté/rouhačské, duchovní/světské. Parodie, znesvěcování, svatokrádež byla pro pokračování a udržení svatého ve společnosti potřebná, zásadní,“ objasňuje Camille pro magazín Lapham´s Quarterly.
Marginálie jako stroj času
Až do nedávné doby přitom byly postranní vpisky a kresby přehlíženy. Ještě před dvaceti třiceti lety je odborníci považovali za nezajímavé, triviální, bez jakéhokoli významu, smyslu, přiznává Manningová. Johanna Greenová vysvětluje, proč je to velká mýlka. „Rukopisy je možné nahlížet jako svého druhu schránku se vzkazem z minulosti. A marginálie nám poskytují informace o tom, jaké lidské ruce tvořily její formu a obsah,“ soudí.
Vypovídají o své době. Nejen přenesenou, metaforickou formou groteskních vyobrazení. Jak prozradil úvod článku, mnozí písaři si v margináliích stěžovali na krušné pracovní podmínky. A ještě jiné marginálie přinášely obrazy skutečných situací, činností, výjevů: nebohý písař pracuje na rukopisu, obchodník vleče vůz se zbožím. Marginálie jsou tak studnicí plnou informací o dobovém oblečení, zboží, architektuře.
Já, tvůrkyně. V jedné z marginálií Romance růže se zobrazila sama ilustrátorka Jeanne Montbastonová.
A dovedly být i hrdým provoláním. Za jedny z nejpůsobivějších marginálií považuje Michael Camille vyobrazení v rukopisu Romance růže. Mají podobu portrétu Richarta Montbastona, který se postaral o přepis písmen, a autoportrétu jeho ženy Jeanne Montbastonové, která tvořila ilustrace knihy. Ony marginálie ohlašují, že kniha není jen nositelem příběhu, ale materiálním dílem o sobě. Dílem, které dokonce zpochybňuje stereotypy romance samotné. Zatímco v příběhu jsou ženy vykreslovány jako sexuální objekty anebo klamné, proradné lhářky, paní Montbastonová do knihy umístila sebe samu jako zručnou tvůrkyni, bez níž by se příběh ke čtenáři nedostal.
Marginálie okraje knih opustily po patnáctém století. Nemohl za to pouze Gutenbergův vynález, vkus a požadavky na knižní styl změnila i renesance.
