Kolik času věnujete péči o svou postavu?
Narážíte na cvičení? V poslední době vůbec nic. Ani minutu. Už rok jsem necvičila. Asi dvakrát jsem byla běhat.
Takže za vaši perfektní postavu může zdravá strava?
Hodně jsem popravdě přibrala a umím to skrývat. Nejsem pevná. Chtěla jsem materiál, ten jsem nabyla, ale teď ho musím zformovat. Jsem strašně líná, ale říkám si každý den, že už začnu. Už jsem dvakrát byla běhat, tak doufám, že třeba následující měsíc půjdu běhat třikrát, a budu to postupně stupňovat. Miluji cvičení a ten pocit, který jsem mívala třeba po běhání nebo po cvičení. Bylo to úžasné, ale já jsem prostě pohodlná. Nebo si vždycky najdu milion jiných aktivit a samozřejmě i výmluv, proč necvičit.
Co když po vás někdo chce nafotit spodní prádlo?
Když mám fotit spodní prádlo, tak začnu tím, že si oholím nohy. Ne, tak to dělám stabilně, že jo, ale tak asi samozřejmě trošku pocvičím takové ty „zatínací“ cviky, protože svaly mají paměť a já jsem dříve cvičila hodně, takže mi fakt stačí málo, abych to hodila zas do nějakého tvaru. Možná i proto jsem tak pohodlná. Protože vím, že ještě nemusím.
Máte nový účes, vypadáte více přirozeně. Už je pryč ta doba prodloužených vlasů a nekonečného žehlení?
Musím mít stále prodloužené vlasy, protože mám své vlastní kratší, lámou se mi. Tohle jsou ale moje přírodní vlasy. Zničila jsem si je. Jednoho dne to samozřejmě muselo přijít a moje vlasy si řekly, že se prostě zlomí. Že se mi pomstí za to všechno žehlení, foukání a ničení. Takže se mi polámaly. Je to tak půl roku, nemůžu je foukat ani žehlit, takže je po umytí musím nechat uschnout a jít do ulic.
Jsem holka z vesnice, říká bývalá královna krásy Eliška Bučková |
Rozhodla jste se ve společnosti ukázat s partnerem, což se dříve nestávalo. Změnilo se něco?
Zbytečně se nevystavujeme. Teď mě sem Ráďa přivezl, protože se tady zná s produkcí a s marketingem a máme tady společné kamarády. Nechodíme se spolu vyloženě vystavovat, ale pokud máme na akci společné kamarády a jsme pozvaní oba, tak samozřejmě jdeme.
Jak vy osobně pracujete na tom, aby vztah fungoval?
Na vztahu pracujeme, to se samozřejmě musí pořád. Je to celé o obrovské toleranci. Pořád si říkat, proč vlastně toho člověka obdivuji a to i ve chvíli, když třeba zrovna mám na něj zlost. Co se týká zamilovanosti, u mě to má neustále vzestupnou tendenci.Nevím proč, ale je to tak.
Co vás doma dokáže naštvat? Ponožky na stole?
Ne. To jsem si zvykla. Můj partner má dva kluky, takže kdybych měla řešit tyhle věci, tak už bych se asi zbláznila. Nevím, čím mě naposledy naštval. Možná tím, že občas nevnímá. Ale to má i můj bratr a tatínek. Když po nich něco chci, jsou snad někde na Plutu. On se na mě koukal a viděla jsem v těch očích, že prostě někam odešel. Takže tady ty věci mě štvou, že musím neustále něco opakovat. Ale asi to máte holt chlapi takhle v genech.
Vše velice zdražuje, jak se s tím vypořádáváte jako člověk, který na sebe dbá a rád si občas dopřeje něco hezkého...
Mně se to daří vlastně už od loňského roku. Jak jsem říkala, partner má dva syny. A s dětmi člověk tak nějak zjistí, že vlastně nepotřebuje vůbec nic. Takže jsem omezila práci, začala jsem se více věnovat domácnosti a stmelovat naši rodinu. Našla jsem se v tom a baví mě to. Takže hnízdím. Zatím moc netopíme, samozřejmě šetříme. Ale tak dáme si dvě vrstvy navíc a co? Já jsem na to od nás z Moravy zvyklá. U našich se vždycky šetřilo. Je nás pět dětí a naši nejsou nějací „bambilionáři“. Takže jsem na to zvyklá a nemám s tím problém.
Mám 82 párů bot, nakupování je pro mne terapie, přiznala Eliška Bučková |
Sama jste si musela na všechno vydělat. Jak dnes koukáte na děvčata, nebo třeba i ženy kolem třicítky, které pořád lpí na životě, kde je tím pomyslným standardem kabelka „chanelka“?
Můžu říct, že na ně nekoukám. Už přes rok, co jsem našla trochu jiný smysl života, tak vůbec nekoukám na Instagram. Mám dokonce už i problém dávat tam příspěvky, protože mi to přijde jako ztráta času. Svět prožívám každý den a vnímám ho svýma očima a teď i očima dětí. To je můj nový hlavní pracovní směr. Aktivity pro děti. Vůbec tedy teď nedokážu říct, co právě frčí, kdo s kým žije a tak dále. Mě to ani nezajímá. Ať je každý šťastný, já nejsem ničí soudce.
Když jdete například na koncert, tak tedy už také bez mobilu?
Občas třeba vůbec dva dny nevím, že u sebe nemám telefon. Ale už je to trochu až problém, protože mamka mi třeba říká, že to je nezodpovědné, že se mi nemůžou dovolat. A já říkám „Já vím, ale já s nikým nechci mluvit.“ Ne, že s nikým nechci mluvit (smích), ale zkrátka mě to nenapadne, že ten telefon nějakou dobu nemám. Opravdu to takhle mám poprvé v životě. Nevím, jak je to možné. Ale zkrátka jsem se asi osvobodila tady od těch věcí úplně přirozenou cestou.