Jmenovala se Lisa del Giocondo, a když před 480 lety zemřela, mnoho lidí ji neznalo. Avšak její tajuplný úsměv i odzbrojující pohled, jímž shlíží z nejslavnějšího obrazu světa, fascinoval diváky už tehdy. Proč si malíř Leonardo da Vinci zvolil právě tuto ženu jako svou záhadnou Monu Lisu?
Od chvíle, kdy ho nalezli v Leonardově pozůstalosti, žasli nad tím obrazem přední znalci umění. „Oči mají třpyt a vlhký lesk, jaké jsou k vidění v životě. A kolem nich růžové a perleťové tóny, které spolu s řasami nelze vykreslit bez mimořádné jemnosti. Nos s krásnými dírkami, růžovými a jemnými, vypadá jako živý. Ústa přesně vykrojená a koutky rudých rtů přecházející v narůžovělé tváře popravdě nevypadají jako z barev, nýbrž z masa. Když se člověk pozorně zadívá na důlek pod krkem, může téměř spatřit tlukot jejího srdce,“ nechal se už v polovině 16. století – tedy tři desítky let po Leonardově smrti – unést Giorgio Vasari ve svém slavném díle Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
