Ten nejvyšší bod pobaltské republiky měří 293,84 metrů, takže pochopíte, že to byl důležitý milník. Litva je totiž skoro absolutní placka. A tady to našemu favoritu náramně svědčí.
Další díl seriálu o expedici favoritem za hokejem opět vzniká přímo na palubě jejího hlavního hrdiny - vínového třicetiletého Favoritu 135 LS.
A teď už si budeme všichni napořád pamatovat, že Litva je ze tří pobaltských republik ta nejjižnější, přilepená na Polsko. A největší, dokonce větší než Nizozemsko, Belgie, Dánsko nebo Švýcarsko, ale žijí tu jen necelé tři miliony lidí. A ještě jedna zajímavost vyčtená z wikipedie, jejíž četbou si krátíme trochu monotónní přejezd Litvy po okreskách a státovkách: roku 1989 vědci z Francouzského geografického institutu změřili, že 26 km severně od hlavního města Vilniusu u vesnice Purnuškės leží střed Evropy.
Ale zpátky za volant. Když se favorit nemusí šplhat do kopců a pádit po dálnicích, drží krok s moderními auty. Odložili jsme ostych a skamarádili se, frčíme často na plný plyn, nerozpakujeme se předjíždět, neváháme podřadit a točíme ho až ke čtyřem tisícům otáček, snad jako by líp jel než na startu v Praze.
Jen musíme dávat pozor na rychlostní kamery na hlavních tazích. Originalitou jsou komplikované rychlostní limity. Třeba: od listopadu do března se na litevských dálnicích snižuje dálniční maximálka ze 130 na 110 km/h a ti, co mají řidičák čerstvě, mohou první dva roky jet nejvýš stovkou.
Posloucháme auto
Už nás přestalo znervózňovat vrzání přední nápravy, kde jsou ztrouchnivělá pouzdra horního uložení tlumičů. Ozvou se na přejezdech retardérů a při pomalém manévrování ve městě, když se pereme s těžkým volantem.
Favoritem za hokejem: svištíme Polskem a hovíme si |
Favorit je vůbec auto plné zvuků. Švitořivý, semtam trochu nepravidelný volnoběh je zcela nezaměnitelný. K tomu spousta dalšího bručení, šustění a jiných tónin a ruchů od vrnícího čtyřválce. Specifický je také zvuk směrovek, zní to cvakavě, jako když natahujete starý bakelitový budík.
Když jsme se v diskuzi dočetli, že favorit je hlučný a ve sto dvaceti se nemůžeme s řidičem slyšet, musíme to uvést na pravou míru. Ano, hlasitější než moderní auta je, ale nesnesitelný rámus to není. A hluk neroste lineárně, v některých rychlostech se rezonance od motoru nesou karoserií víc, jindy míň, takže ve stovce je to na palubě úplná pohoda, a ve sto třiceti se zdá snad míň hlučný než ve sto dvaceti.
Musíme se opakovat: je to dobře navržené, vyvinuté a postavené auto. Už řežeme zatáčky v rallyovém stylu a pískajícími gumami v každé druhé zatáčce, kruhové objezdy si užíváme. Nápravy drží s neochvějnou jistotou kola na vozovce a na měkkých pružinách vyvěšená karoserie v mohutném náklonu děsí diváky. V táhlém oblouku nájezdu na dálnici jsme rychlostí v zatáčce frajera v toyotě s polskou espézetkou dost překvapili.
Občas jako by měl favorit spíš sklony k přetáčivosti, to když se nadlehčí zadní náprava. Na cestě se škodovka měkce konejšivě houpe, tak se tehdy auta stavěla, prkennost a tvrdý podvozek dostala až na přelomu tisíciletí.
Oba, co se střídáme za volantem, často vzpomeneme na soudobého konkurenta favorita, slavného Itala Fiata Tipo (jeho konstrukce přežila v italské automobilové produkci až do roku 2005). Ten je chováním na silnici možná trochu uspořádanější, ale rozhodně nejezdí líp, se srovnatelnou čtrnáctistovkou nepůsobí tak čiperně. Kabina možná vypadá o něco fajnovější díky lepším plastům, prostorné jsou zhruba podobně. A oba mají italský design, favorit od Bertoneho, Tipo od studia I.DE.A  Fiat Tipo |
O pauze na oběd na polsko-litevské hranici nakoukneme do dvojčete našeho favorita, kterým jede druhá posádka. Ta nám závidí naši klimatizaci - střešní okno, které skvěle větrá interiér v třicetistupňovém slunném dni. My obdivujeme ikonický korálkový potah sedačky řidiče a závidíme rádio s kazeťákem.
Na palubě nám je dobře. Mobil se zapnutou navigací hezky zapadne do přihrádky na konci přístrojovky pod dvířky kastlíku před spolujezdcem. Pro šoféra i spolujezdce je spousta místa. I vzadu - dva mladíci, co se narodili později než náš favorit, byli překvapeni, kolik prostoru na zadní lavici mají.
Český autoland by nevznikl nebýt Škody Favorit |
Na pavouka
Každý den favorit připomene, jak nás moderní auta rozmazlila. Zapomínáme rozsvěcet a zhasínat světla a neustále si ostražitě hlídáme klíče. „Fáčko“ má totiž zamykání, kterému pamětníci říkají „na pavouka“, protože se jako pavouk natahujete, abyste kolíčky na dveřích zajistili zámky dveří, každých zvlášť. Klíče zabouchnuté uvnitř jsou totiž jinak velká patálie. Favorit má naštěstí velké kolíčky s hříbkovou hlavičkou, znalci vzpomenou, že se díky nim dal odemknout tkaničkou z boty nebo provázkem.
Favority dostaly před 30 lety novou tvář, slaví to expedicí za hokejem |
Po dvou nádherných slunečných dnech vyrážíme do deště, zas mezi kamiony na sever. Snad nás zkamenělé zimáky podrží. Stěrače stírají. Po studenější noci zkoušíme start s automatickým sytičem, který nás učil automechanik v Praze: prošlápnout naplno plyn a uvolnit, pak teprve otočit klíčkem ve startéru. Funguje to! Na první otočení motor zavrčí. Čeká nás pět set kilometrů do estonského Tallinu, zastavíme se ještě v lotyšské Rize. Z Prahy jsme ujeli 1200 kilometrů.
