„Už když jsem byla v mateřské školce, byly tam první indicie, že budu tak trochu jiné dítě. Často jsem si třeba prohlížela ruce, nebo jsem mluvila sama se sebou. Paní učitelka mě proto poslala k psychologovi. Naštěstí byl inteligentní a řekl, že jsem zkrátka dítě, které se nudí,“ vzpomíná Alena Kupčíková v novém dílu pořadu 13. komnata.
Kvůli dysgrafii a dyslexii si ve škole užila mnoho trapných chvil a měla špatné známky. „Hned v první třídě jsem se poprvé setkala s problémy při čtení. Když jsem četla ze slabikáře, u písmena H je napsáno Houpity, houpy, hou. Když jsem ale na ten text koukala, připadaly mi ty tvary písmen stejné a všechno se mi slilo dohromady. Každé slovo jsem vnímala jako jeden celý objekt a nedokázala jsem vůbec rozlišit detaily,“ popisuje.
„Četla jsem ta slova před celou třídou mnohokrát dokola a stále špatně. Všichni se mi smáli. Pak už jsem se tomu smála i já. Paní učitelka mě za to nechala po škole a nechala mě ta slova za trest stokrát napsat. Jako dítě jsem se kvůli dyslexii cítila zklamaná a nepochopená. Připadalo mi, že jsou na mě všichni velmi přísní, i když jsem přece nic neprovedla,“ říká výtvarnice s tím, že zčásti dědičná dyslexie se projevila i u dvou sourozenců.
Problémy s češtinou Alenu provázely i na střední škole. Učitelé jí vyhrožovali tím, že ji nepustí k závěrečným zkouškám. Vyřešila to po svém. Odešla studovat Akademii výtvarných umění, kam ji jako mimořádný talent okamžitě přijali i bez maturity.
Zkušenosti z dětství a dospívání přivedly výtvarnici k tomu, že v dospělosti vytvořila multimediální slabikář a testy, které slouží k odhalování a prevenci dyslexie a dysgrafie u předškolních dětí. Většina dostupných pomůcek řeší jejich nápravu v momentě, kdy nastane. Tomu se Kupčíková snažila předejít.
Lidé mě šikanovali kvůli dyslexii, vzpomíná švédský princ Carl Philip |
Její slabikář je zaměřený na zrakové vnímání, paměť, orientaci, sluch a koncentraci. Tedy na vše, co dítě potřebuje k tomu, aby se naučilo dobře číst a psát. Ale funguje na jiném principu, než jsou lidé u normálních slabikářů zvyklí. Dyslektik totiž při čtení nevidí písmena, ale tvary a obrazy. Písmenko H tak třeba nepředstavuje holuba či husu, ale svým tvarem připomíná koleje. A přesně toho Alena využila. Jde vlastně o to, aby se děti učily písmena přirozenou cestou, nikoliv drilem.
Alena Kupčíková dělá litografie, smaltované obrazy, instalace, sochy, pracuje s českým křišťálem. Nejvíce ji proslavila kolekce obrazů nazvaných Chlupatice.
Žena jako zvíře (litografie, 70x100 cm)
„Napadlo mě to kdysi na našem rodném statku. Vrátila jsem se tehdy z Afriky, ze studia v JAR. Tenkrát jsem krátce žila s filmařem, co pracoval pro BBC a chtěla jsem mu dát originální dárek. Ustřihla jsem si pár chloupků z ohanbí, hodila jsem to na papír a řekla jsem si, že to vypadá docela dobře. Přítel nevěřil, že obraz je z chloupků a ne nakreslený. Chlupatice vzbuzují v lidech obrovské emoce. Bojuji tam i s cenzurou, pro někoho je to totiž velké tabu. To by mě v životě nenapadlo,“ dodává výtvarnice.
Dyslexii už beru jako dar, říká princezna Beatrice |
Poruchou čtení a psaní trpěli třeba malíři Pablo Picasso, animátor Walt Disney nebo sochař Auguste Rodin. Podle malířky to není náhoda, výtvarné umění je tak jejich jazykem, protože zkrátka nedokážou používat ten normální. Alena Kupčíková založila Den dyslexie, který každoročně připadá na 9. září.
I když je dnes známou výtvarnicí a nositelkou dvou akademických titulů, stále se potýká s následky své poruchy a to hlavně v psaném projevu. Její e-maily a SMS jsou přehlídkou překlepů a hrubek, což ji trápí. Jak v pracovním, tak i v osobním životě je však šťastná, vzala si svou první lásku stavaře Davida, s kterým mají pětiletou dceru.
Projevy dyslexie, dysgrafie a dysortografie
|
1. března 2013 |
