Co pro vás osobně znamená divadlo?
Mých posledních pětadvacet let života. Předtím jsem dělal akorát kulisáka, takže vlastně skoro celý život.
Dá se říct, že muzikál je takovou vaší srdečnější záležitostí?
Určitě se v něm víc vyřádím. Ale nejsem činoherec, takže na roli Richarda III. bych si netroufl. Umím ale zpívat a tancovat. A to hraní už se nějak poddá.
Jaká byla vaše první bezprostřední reakce, když jste se viděl ve svém kostýmu supa?
Kostým je bezvadnej!
Jaký byl váš první pocit, když jste se kdysi s Yo Yo Bandem poprvé slyšeli z rádia?
Copak z rádia, to už bylo dobrý. Ale když jsem se poprvé slyšel z magneťáku, to bylo hrozný.
Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám tak, že to bylo opravdu hrozný. Takže jsme si museli zvyknout a nějak se to postupně naučit pořádně.
Nebýt Hitlera, nebyl bych tu, říká muzikant Richard Tesařík |
Bylo krušné tenkrát přesvědčit vydavatelství, aby vás vydali? Nebo jste byli osloveni?
Ne, bylo to opravdu krušné. Vlastně jsme měli štěstí. Udělali jsme jeden dva singly, pak dlouho nic a pak se v osmdesátým šestým situace trošku změnila, tak jsme se vnutili do vydavatelství Panton.
Když se zeptáme: znáte vlastně jednu z Dejvic? Kdo to byl? Čí to byla invence?
To je metafora. Respektive hyperbola na prvomájový pokřik „My jsme z Dejvic, nás je nejvíc!“ A „železem zasažen“, jako padesátými léty. To je vlastně taky metafora.
Spousta lidí si u poslechu songu Rybitví může myslet, že v tom byla nějaká dáma s bujnými tvary.
Ano, ale jsem dolňák, takže spíš s velkým gluteusem maximusem, jak se říká tomu sedacímu svalstvu.
Ale nemusí to být zase supí zadek?
Ne ne, to určitě ne, musí mít hlavně tvar.
Máte nějaké ideální míry u žen? Třeba 100-65-95?
Ne, to nemám. Mám to všechno na pohled. Když se mi to líbí, tak to neměřím.
Bratři TesaříkovéCoby muzikanti se proslavili ve skupině Yo Yo Band. S Ondřejem Hejmou a Juliem Novotným Kuzmou ji založili v roce 1975. Vladimír zpíval, hrál na klávesy a skládal hudbu. Skupina vydala celkem sedm alb. Do paměti posluchačů se zapsala hity jako Kladno, Lehkou chůzí, Jedem do Afriky, Jó já jsem srab či Karviná. |
Jak často vzpomínáte na svého bratra?
Dost často. Do té doby, než se zabil, jsme byli vlastně pořád spolu. Já to nedokážu spočítat, ale bylo to opravdu často.
Nosíte v hlavě stále nějaké jeho věty, nebo si přehráváte dokola písničky?
Já si naše věci moc nepřehrávám. I tím jak koncertujeme, tak když to hrajeme, tak hrajeme věci, které jsme napsali spolu a tak, že jo. Ale že bych to poslouchal sám doma, to ne.
Pamatujete si na nějakou radu nebo něco, co vám často říkával a co vás vždycky zahřeje u srdce?
(smích) Tam to bylo spíš tak, že on byl o něco mladší, takže jsem mu rady dával já. A také jsem ho docela sekýroval.
Řídil se vašimi radami?
Většinou neřídil. Nebo dělal, že neřídí. On byl vždycky v opozici. Ale nakonec to vždycky nějak dopadlo, tak asi jo, občas.
VIDEO: Yo Yo Band – Jó, já jsem srab:
