Paní Andrea s dcerou Májou žijí v Dolních Domaslavicích se psy Maxem a Šejnem a s kočkou Ádou a jejím synem Oliverem. Klára Nevečeřalová a Rudolf Desenský kvůli nim v rámci dalšího dílu šesté řady pořadu Kočka není pes spojili síly, aby pomohli srovnat rozhádané psí a kočičí mazlíčky.
Největším problémem této domácnosti jsou Max se Šejnem, neposlušní psi tahající na vodítku a vyvolávající neustálé konflikty a rvačky. Hnědý Šejn pochází z havířovského útulku, také světlého Maxe Andrea s Májou zachránily před těžkým osudem, a tím si prý na sebe ušily bič. Šejn hodně útočí na Maxe, paničky si myslí, že ze žárlivosti, protože jde o dva psy.
Konflikty spolu mají doma i na ulici. Zřejmě ze stejného důvodu oba psi také značkují uvnitř domu, po nábytku i stěnách, což není nic příjemného.
Kromě dvou problematických psů žije v domácnosti i kočka Áda s odrůstajícím puberťákem Oliverem a bohužel se spolu nesnesou, respektive Áda se chová ke svému potomkovi nevraživě. A nejenže mezi nimi vládne napětí, korunované častými konflikty, navíc se rezavý kocourek Oliver v noci stále dobývá do ložnice paní domu a budí ji uprostřed noci. Buď chce dosypat granule, nebo pustit ven.
Jaká najdou experti řešení? Zrušení anarchie
V případě psů má Rudolf Desenský celkem rychle jasno: „Je potřeba zrušit anarchii a nastolit diktát, aby psi začali fungovat, jak mají. Přirozenost samců je značkovat, ale neměli by značkovat na zakázaných zónách, jako je třeba byt.“ Když zjistí, že navíc oba psi plně ovládají vodítko, místo aby to dělaly jejich paničky, tak už jen konstatuje: „Protože si oba na vodítku dělají co chtějí, tak si obecně dělají, co chtějí“.
Vlevo Max se Šejnem u Rudolfa Desenského: ani jeden neposlouchá, neumí ani chodit na vodítku. Vpravo po měsíci tréninku, kdy podle Desenského žádná změna nenastala, protože majitelka je na své psy měkká.
Také majitelky vyvede z omylu, že tím agresivnějším z obou psů je Šejn. Podle Desenského je naopak tím, kdo se brání, protože má z dominantního Maxe strach. Proto na něj vrčí. Navíc Šejnovi doporučil vyměnit kšíry, určené jen pro tažné psy, za široký obojek; už to může zmírnit tahání.
Zásadní ovšem je, aby se oba psi naučili základní povely, hlavně Max, který si absolutně dělá, co chce. „První, co ho budete učit: že to, co řeknete, se stane. Řeknete to pouze jednou, a bude se to dít do doby, než dáte jiný povel,“ vysvětluje jasně a stručně Desenský, že na každém povelu si má majitelka trvat.
Má to fungovat tak, že dáte psovi povel, případně mu ho pomůžete splnit. Například pokud jde o sed, tak psovi naznačit lehkým přimáčknutím pozadí, co se po něm žádá. „Tenhle vzorce si pamatujte, je důležitý: povel, pomůžu s povelem, a hned jak ho splní, povolím vodítko. A napnu ho jedině tehdy, když udělá chybu, a už nic dalšího neříkám. Do doby, než dám jiný povel.“ Prostě nelze pak nechat psa odejít nebo si třeba lehnout, dokud mu to nedovolíte (ve videu jsou jasné instrukce, jak si s tím poradit).
Potom je důležité Maxe odnaučit tahat na vodítku, protože právě to mu dovoluje vodítko ovládat a vyvolávat nejrůznější konflikty a agresi. Což samozřejmě platí nejen pro Maxe, ale i pro Šejna.
Desenský majitelkám vysvětluje, že pes musí pochopit, že vodítko je nástroj majitele na ovládnutí psa, ne obráceně. Bohužel se majitelkám ani po měsíci nepodařilo naučit psy chodit na vodítku. „Jste měkká, musíte přitvrdit, jinak nedosáhnete svého,“ konstatoval zklamaný Desenský.
Aspoň u koček po měsíci nastaly pozitivní změny. Klára totiž navrhla vytvořit v domě víc bezpečných, vyvýšených a pevných ploch, kam se mohou schovat před psy. Ti je totiž stresují, takže v domě značkovaly i obě kočky. V noci pak doporučila k Oliverovi nevstávat, na jeho mňoukání a škrábání na dveře prostě nereagovat, ale nainstalovat na dveře do domu kočičí dvířka. Snad se to podaří a majitelka najde vhodné technické řešení.