A v Městském divadle, kam přišel před dvěma lety po šestadvacetiletém působení v Národním divadle Brno, teď nazkoušel roli fasádníka Skopce ve známé komedii Světáci.
„Na jednu stranu mi přijde žinantní, že v této době, kdy jsou plné špitály a zdravotníci jedou zase na doraz, uvádíme komedii. Takže bych chtěl, aby Světáci divákům ulehčili tíži, vyčarovali úsměv na tváři a pomohli uvolnit šílený tlak, kterému teď všichni čelíme,“ říká jednapadesátiletý herec.
Kdy jste stál naposledy na jevišti před publikem?
Minulý týden v Santiniho jazyce. A musím říct, že jsem pocítil, že jsme ho dlouho nehráli. Představení je textově poměrně náročné, říkám hodně letopisů a odborných termínů. A asi jsem vstoupil do dějin matematiky, protože mám říkat repliku: Celý kostel má půdorys pěticípé hvězdy. Jak jsem byl z té herecké pauzy trochu nervózní, řekl jsem: Celý kostel má půdorys pěticípého trojúhelníku. Takže teď je hraní někdy na tenkém ledě.
Všimli si toho diváci?
Řekl jsem to dost pevně a sugestivně, takže to prošlo. Ale Dušan Vitázek, se kterým hrajeme, to zaznamenal zcela evidentně. (směje se)
V novince Světáci ztvárňujete roli fasádníka Skopce, kterého ve filmu hrál Jiří Sovák. Inspiroval jste se u něj v něčem?
Ne. Film samozřejmě znám, ale pokusil jsem se ho úplně vytěsnit a hlavně se s filmovými představiteli neporovnávat. Snažil jsem se vytvořit jedinečnou postavu ve smyslu, jak si sám představuju fasádníka Skopce, jak by mohl přemýšlet, jak cítit. V čem se ale film snažím napodobit, tak to je vytvoření atmosféry. Klíčové pro mě i pro kolegy je, aby na jevišti stejně jako ve filmu bylo cítit hereckou partneřinu a vzájemné napojení, abychom tu káru táhli společně. (usmívá se)
A co improvizace, která při natáčení snímku v roce 1968 měla svou podstatnou roli. Nechal vás režisér Stanislav Slovák improvizovat?
Během zkoušení jsme se do improvizace moc nepouštěli a snažili jsme se spíš vymodelovat tvar hry podle toho, jak je napsaný scénář. Už jsme měli pár repríz – byť oficiální premiéra teprve bude, ale původně se s ní počítalo už loni na Silvestra – a jak si začínáme být jistí v kramflecích, dochází i k drobným improvizacím.
Je pro vás obtížné účinkovat v takové hře, když filmovou verzi znají snad všichni?
Myslím, že klíčový je hlavně scénář, který je opravdu dobře napsaný. A diváci primárně reagují na dobrý humor. Snažím se je hereckými prostředky přesvědčit, aby i oni z hlavy vytěsnili film a dívali se na nás jako na nový příběh.
Do Městského divadla jste nastoupil předloni po dlouhém působení v Národním divadle Brno, kde jste byl na čas dokonce i pověřen vedením činohry. Na kterou roli vzpomínáte nejradši, která vám skutečně sedla?
Asi by nebyla jedna, ale trojice rolí, které se do mě vepsaly. Tou průlomovou pro mě byl Valene Connor v Osiřelém západě, tam jsem začal herectví vnímat jinak než jako čerstvý absolvent školy a začalo mě formovat. Díky ní jsem začal herecky jinak přemýšlet, herecky jsem se „osamostatnil“ a nebál jsem se roli obohatit osobním vkladem. Samozřejmě respektuju režiséra, ale herec není marioneta, nýbrž i spolutvůrce. Moje srdcovka je určitě Cyrano, moc rád jsem měl Richarda III. a určitě nesmím zapomenout na svoji první velkou roli ve hře Stromy umírají vstoje, kde jsem měl tu čest hrát po boku Vlastičky Fialové.
Cyrano z Bergeracu s Igorem Ondříčkem v hlavní roli se v Městském divadle chystá v únorové obnovené premiéře. Není vám líto, že si ho nezahrajete?
Není, protože jsem si ho už zahrál. (směje se) A jak se říká, dvakrát člověk do téže řeky nevstoupí.
Kromě toho, že jste herec, jste s Radimem Fialou v roce 2015 založili divadelní společnost StageArtCZ, kde se zaměřujete na anglosaskou dramatiku. Čím je anglosaský styl divadla charakteristický?
Jsem přesvědčen, že kromě slov, která používáme při komunikaci, jsou zvláštním kódovým jazykem emoce. A divadlo by mělo být primárně o emocích a až potom o slovech. Anglosaská dramatika klade důraz na dobrý příběh, kvalitní herecké výkony a emoce z nich vyplývající. To je ta nejlepší živná půda pro typ takového divadla, to znamená divadlo plné emocí, které dokáže diváky zasáhnout.
Vybíráte zahraniční kusy, které český divák ještě neměl šanci vidět. V létě jste v amfiteátru na Kraví hoře uvedli S láskou Mary s Veronikou Žilkovou. Už máte jasno o další novince?
S láskou Mary je poměrně čerstvý titul, takže zatím ne. V této velmi zvláštní době, kterou všichni prožíváme, inspirace teprve kvasí. Myslím si, že se celkově změní společnost, a optimisticky věřím, že lidé začnou jinak přemýšlet. Vyčkávám na vnuknutí, jak se to dělo také u předchozích her. Zpětně se ukazuje, že všechny byly nadčasové a pojmenovávají dobu, v níž se teď nacházíme. Chtěl bych docílit toho, aby naše příští hra byla předvojem jevů budoucích.
Proč jste se stal režisérem?
Když jsme založili divadelní společnost, nezbyly nám na režiséra v rozpočtu peníze. (směje se) Takže jsem se toho chopil, nějak jsem se v tom zabydlel. A není od věci herecký pohled na věc přetavit v ten režijní.
Petr Halberstadt
|
Připomeňme, kterých témat se týkají hry na vašem repertoáru?
Hra K-PAX – Svět podle Prota je o člověku, jenž o sobě tvrdí, že je mimozemšťan. Zavřou ho do léčebny a svým pozitivním přístupem vyléčí ostatní pacienty, kteří metaforicky symbolizují nemocnou společnost. Pro mě je to takový Přelet nad kukaččím hnízdem říznutý Malým princem. Prot říká, že celá bolest a nemoc světa je způsobená naším špatným pohledem na svět. Přesně to se teď odehrává, díváme se špatnými směry, realitu si vytváříme sami.
Co další hry?
Like Shakespeare začíná tím, že v Londýně končí morová epidemie a otevírají se divadla... V The Naked Truth neboli Odhalené pravdě je příběh velmi nemocné ženy, která se nevzdává a bojuje. Ví, že má smysl žít, a chce jít dál. To je dnes také velmi aktuální. S láskou Mary je o smrti a taky nabádá, abychom život jen nežili, ale prožili. Hra Mindgame je zase o manipulaci. Toho se v dnešní době nejvíc děsím, jak je jednoduché zmanipulovat lidi a ovládat je.
Má v současné době šanci i náročnější divadelní žánr, nebo se lidé chtějí spíše bavit? Změnil to podle vás covid, když ve svých životech řeší víc problémů a chtějí se odreagovat?
Tato změna už se stala. Po celé republice se v divadlech sází jedna komedie vedle druhé. Lidé nechtějí v divadle moc přemýšlet, což je pochopitelné, když mají hodně starostí. Já naopak předpokládám, že se to změní. Návštěvníci budou chtít na divadle víc emocí, aby se jich děj přímo dotýkal. Může to být i komedie, ale bude pracovat s jinými principy. Jak se v divadle říká: po krizi přichází katarze. Tak se snažím vnitřně naladit na to, že katarze přijde v celé společnosti. Ta je teď hodně rozdělená a mám pocit, že se dívám na apokalyptický film. Znepokojuje mě tak velká rychlost proměny a vzrůstající agresivita ve společnosti.
Nejste jen divadelní herec, zahrál jste si i ve filmu Tobruk, opět s Radimem Fialou. Šlo o vaši nejnáročnější roli?
Rozhodně, co se přípravy týká. Byť jsem tam nijak velkou roli neměl, strávil jsem čtrnáct dní na Sahaře a předcházel tomu vojenský výcvik ve Vyškově pod vedením zkušených vojáků, kteří prošli zahraničními misemi. Bylo to pekelné, ale zároveň jedna z nejsilnějších životních zkušeností. Po třech dnech jsme chodili s klackama po lese a měli pocit, že máme nabitou zbraň. Myšlení se vám dokáže velmi rychle přepnout do válečnického módu. To pro mě bylo zásadní životní zjištění.
Řekněte mi, není asi moc herců, podle kterých se jmenuje druh brouka, že?
(směje se) Myslím, že ještě Olda Kaiser, ale ten je skutečně entomolog. Před mým kamarádem přírodovědcem jsem si kdysi posteskl, že po nás divadelních hercích nic nezůstane, jak je to pomíjivé. Když se vrátil z Indie, kde objevil nový druh mandelinky, pojmenoval ji Apophylia halberstadti, aby tady po mně něco zůstalo.
