Ony popisy jsou prosté, a ve své jednoduchosti hororově strašlivé. Hrabě Torf-Einarr tak měl podle jedné ze ság svému nepříteli bojovníku Halfdanu Haalegovi „odřezat mečem žebra od páteře a mezerou vytáhnout plíce ven“. Oběť poté daroval jako oběť Odinovi.
Nejznámější sága Heimskringla pak popisuje tentýž brutální rituál jen o trochu detailněji. Hrabě měl nebohému Halfdanovi vyřezat na zádech krvavého orla tak, že do jeho zad vrazil meč, oddělil žebra od páteře směrem k ledvinám a poté vytáhl plíce.
Obdobně střízlivě, ovšem tím hrůzostrašněji, popisuje vikingský Příběh o Ragnarových synech rituál, který vykonal Ivar Rangnarsson na králi Aellovi, když jej jeho vojsko zajalo v bitvě u Yorku: „Na zádech Aellových nechali vyřezat krvavého orla a všechna jeho žebra odřezali od páteře a poté vytrhli jeho plíce.“
I o této aplikaci krvavého orla přitom máme ještě trochu barvitější řádky. „A když jej zajali, nařídili, aby mu byla na zádech vyřezána postava orla, zatímco se těšili z toho, že svého nejkrutějšího nepřítele rozdrtí tím, že jej poznamenají nejkrutějším z ptáků,“ líčil dánský dějepisec Saxo Grammaticus, „protože však nebyli uspokojeni s tím, že mu na tělo vyrazili zranění, do roztrhaného masa mu nasypali sůl.“
Byla to však spíše jen literární fikce, nebo máme oněm zlověstným větám ve starých textech věřit, opravdu se nepřátelé Vikingů stávali oběťmi krvavého orla?
Realita? Fikce? Konstrukce?
Vede se o tom dlouhá debata. Mnozí historici o autenticitě oněch pasáží nepochybují, za hodnověrné bere záznamy například kontroverzní irský specialista na dějiny skandinávských králů Alfred Smyth.
Podle předního odborníka na středověkou historii J. M. Wallace-Hadrilla pak nepadli na oltář krvavému orlovi jen Halfdan a Aell, ale též irský král Maelgualai, další interpretace k nim řadí i východoanglického krále Edmunda Mučedníka. Shoda víceméně panuje na tom, že byl rituál vyhrazený těm největším nepřátelům. A měl šířit děs.
Vikingy pojila stejná profese, ne etnicita. A mnozí měli tmavé vlasy |
Jiní nesouhlasí. Předvojem opozičních náhledů je třicet let starý text Roberta Franka, experta na starou anglickou a skandinávskou literaturu.
Literární doklady považuje za spíše umělecké než historické, zaznamenal totiž, že samotná procedura se text od textu liší. „S každým stoletím se stává odpornější, pohanštější a časově náročnější na provedení,“ argumentuje.
Historik náboženství Islandské univerzity Luke John Murphy poté připomíná, že bestialita Vikingů byla moderní dobou často konstruována a používána pro velmi specifické, dnešní, alibistické účely.
„Krvavý orel hraje prominentní roli v našich konstrukcích Vikingů, jak je přineslo jednadvacáté století a které se obecně kloní k tomu, že násilí bylo v době železné ve skandinávské oblasti běžné,“ píše Murphy.
Rituál krvavého orla, jak existuje dnes v populární kultuře, vděčí podle něj za mnohé viktoriánským dějepiscům, kteří se horlivě snažili zveličovat roli krvavého orla, aby zdůraznili barbarskost minulosti a civilizovanou povahu své vlastní doby. A aby podtrhli nadřazenost domácích obyvatel anglického regionu proti krvežíznivým vikingským nájezdníkům.
„Bez toho, že bychom někdy našli kostru, která bude nést známky onoho mučení, nebudeme znát odpověď s jistotou nikdy,“ konstatují v magazínu The Smithsonian spisovatelé a dějepisci David M. Perry a Matthew Gabriele.
A pozornost upínají k nové studii, která rituál krvavého orla prověřila z docela jiného úhlu pohledu.
Co říká anatomie?
Velmi specifický směr dostala práce, která vyjde v magazínu Speculum: A Journal of Medieval Studies, už díky zaměření svých autorů. Na počátku výzkumu stáli odborníci na medicínu anglické Keele University Monte Gates a Heidi Fullerová, kteří se k Vikingům dostali docela prozaicky, skrze populární seriály. Když se však kontaktovali právě na Johna Murphyho, seznali, že propojení medicíny a historie může rituál prozkoumat z velmi speciálního směru.
Jejich ambicí nebylo spekulovat o tom, zda jsou popisy krvavého orla pravdivé, zda měl onen rituál skutečně místo ve vikingské společnosti. Rozhodli se prověřit, zda byl, z anatomického hlediska, vůbec proveditelný. A co s tělem oběti dělal.
Použili software pro anatomickou modelaci, aby simulovali provedení rituálu, při němž ležela oběť na břiše, vykonavatel prováděl celý zákrok skrze její záda. Výsledek? Pokud se následuje strohý „návod“, který staré texty dávají, je rituál uskutečnitelný.
A jeho následky na těle oběti? Devastující. Je-li proveden neodborně, nepečlivě, zemře nešťastník velmi rychle, udušením. Smrt na něj však čeká i tehdy, pokud je krvavý orel aplikován se zručností, úplného dokončení rituálu by se „téměř jistě“ nikdo nedožil, shrnuje studii magazín The Smithsonian.
Autoři práce se přitom ponořili i do toho, co víme o vikingských zbraních a nástrojích. Podle jejich úsudku mohli vykonavatelé rituálu používat k oddělení žeber o páteře kopí s háky. Ostatně, taková zbraň je zachycena na jednom vyobrazení scény, která by rituálem krvavého orla mohla být.
Mnozí autoři však zdůrazňují, že vikingská společnost byla mnohem plastičtější, než aby se dala redukovat na barbarské násilí, bestialitu. Vikingové uměli pracovat s kovem, podnikali důmyslné obchodní cesty až do Bagdádu, obsazovali nová území. Jejich dějiny však byly, bezpochyby, prostoupené i sexuálním násilím, zotročováním lidí a brutalitou. Zda však byla jejich společnost krutější než jiné tehdejší komunity, je otázkou pro další výzkumy.